Naomi Klein
Je velice jednoduché stát se politickou aktivistkou, pokud pocházíte z takového prostředí jako Naomi Klein. Její prarodiče byli ve 30. a 40. letech americkými marxisty, dědeček, animátor u Walta Disneye, dostal padáka za to, že zorganizoval vůbec první stávku zaměstnanců této společnosti. Naomini rodiče, oba Američané, emigrovali do Kanady na protest proti válce ve Vietnamu. Její otec je doktor, její matka Bonnie Klein v roce 1980 natočila antipornografický film "Tohle není milostný příběh". Místní deník Toronto Star ji za to nazval "buržoazní feministickou fašistkou". V 80. letech prostě nebylo kool točit filmy o pornografii. Rozhodně to tedy neshledávali vhodným učitelé a rodiče žáků základní školy, kam tehdy malá Naomi chodila
Právě tohle bylo jedním z důvodů, proč jsem původně chtěla zůstat stranou všech politických aktivit, říká Naomi Klein dnes. Na protest proti rodičům se uchýlila do konzumního světa panenek Barbie a Disneylandů. Sehnala si víkendovou brigádu v Espritu, protože ten měl nejlepší logo. Chystala se na studium angličtiny a filosofie na torontské univerzitě, když její matka dostala ve 46 letech těžký infarkt. Naomi studia o rok posunula, nebo se musela o nemocnou matku starat. A to mě asi zachránilo od toho, abych zůstala takovým rozmazleným frackem, směje se Kleinová.
Po nástupu na univerzitu v roce 1989 dalším roce došlo k šokující události: masakru na univerzitě v Montrealu. Mladý muž, který nesplnil kritéria pro přijetí, vnikl do budovy technické fakulty, oddělil studenty od studentek a s křikem "jste banda zasranejch feministek!" do žen začal střílet. Čtrnáct jich zemřelo na místě. V celé kanadské historii se nic podobného nestalo - Kanada není Amerika, kde se masové vraždy dějí několikrát do roka. Byl to zločin z nenávisti k ženám. To nás obrovsky zpolitizovalo, a samozřejmě jsme se potom začaly nazývat feministkami, vysvětluje Naomi počátek svých politických aktivit.
Kleinová se stala známou feministickou aktivistkou zaměřující se na otázky mediální reprezentace a zobrazování genderu. Jako odpověď obdržela výhružky znásilněním. Namísto ukončení studií odešla do Toronto Globe And Mail, později působila jako redaktorka alternativního politického časopisu This Magazine. Ovšem přesně v té době převzal reklamní průmysl velkých značek alternativní polické smýšlení i kulturu. Najednou se postoje, do té doby považované za levičácké, feministické a lesbické, stávají silně moderními. Cítila jsem se totálně zbavená své politické síly, nebo najednou jsem viděla, že Benetton je antirasistickou organizací, Starbucks se hlásí k etnicitě, Nike se tváří profeministicky. Byly to nové masky kapitalismu, které jen ztížily rozpoznání skutečné mocenské dynamiky ve společnosti. Ta navenek vypadala rovnostářsky, ale rozdíly mezi chudými a bohatými se v té době naopak prohlubovaly, tvrdí Kleinová.
Na univerzitu se vrátila v roce 1995, aby si dodělala titul. A něco zásadního se změnilo. Najednou tu viděla mladé radikály, kteří vyrostli s tím, že nadnárodní korporace jsou mocnější než národní vlády a že je jedno, koho volíš, nebo všichni budou jednat stejně. A pokud se ti něco nelíbí, běž a změň to. Upozorni na to. Udělej z toho téma. Mladí aktivisté, které znám, říká Kleinová, založili svůj politický aktivismus na ekonomické analýze a na porozumění tomu, jak funguje moc. Jsou mnohem zasvěcenější, než jsme byli my.
Je tedy Naomi Klein aktivistka či novinářka? "Považuju se za aktivistickou novinářku," odpovídá britskému deníku The Guardian. "Stala jsem se novinářkou, protože mi nevyhovuje být aktivistkou. Nenávidím davy - vím, je to velká ironie - a nejsem fyzicky schopna hromadně skandovat. Vždycky stojím trochu mimo, a tak o tom píšu, abych se cítila lépe. Vyhovuje mi věřit, že mohu být součástí tohoto hnutí, aniž bych byla propagandistkou."
I kdyby se Kleinová nestala součástí nového politického hnutí proti korporativismu, její kniha No Logo jí už definitivně je.
Bohdana
