Reakce na článek "Vztahy mezi muži a ženami a ženská role v dílech předních anarchistických teoretiků." (Přímá cesta I)

Rád bych zareagoval na kritiku dvou významných anarchistických teoretiků, zveřejněnou v prvním čísle časopisu Přímá cesta.

V článku "Vztahy mezi muži a ženami a ženská role v dílech předních anarchistických teoretiků" jsou uveřejněny krátké kritické rozbory názorů na otázku postavení ženy ve společnosti, publikovaných v dílech P. J. Proudhona, M. A. Bakunina a P. A. Kropotkina. Proti kritice prvého z nich - P. J. Proudhona - nemohu namítnouti ničeho, snad jen podotknout, že tento autor nemá v současné době mezi anarchisty, snad s výjimkou anarchokapitalistů, kteří se na něj občas odvolávají, téměř žádných příznivců. V některých svých (spíše raných) dílech sice položil základní stavební kameny pro vytvoření anarchistické teorie, ale nebýt záslužné práce anarchistů následujících generací, vyňavších tyto střípky geniality z bahna a marastu, které vyplodil bezesporu výjimečný, leč zakomplexovaný jedinec, nestal by se anarchismus rovnostářským hnutím schopným nabídnout reálnou alternativu vůči autoritářským systémům současnosti. Proudhon byl ve svých mladých letech spíše nežli anarchistou v dnešním slova smyslu liberálem, jehož dílo bylo plné do očí bijících rozporů - spoléhal například na pomoc Ludvíka Napoleona Bonaparta při uskutečňování svých ideálů "rovnosti", nebo se na jedné straně odvolával na námezdně pracující a na straně druhé se vyjadřoval o dělnické třídě jako o tupém davu. Jeho dílo bylo plné rozporů a paradoxů, nicméně jisté zásluhy o pozdější rozvoj anarchistického hnutí mu jistě přiznat můžeme, zejména díky jeho brožuře Co jest vlastnictví. Podle mého názoru je však jeho význam přeceňován, neboť to podstatné z jeho díla pro budoucí rozvoj socialistických myšlenek bylo již dříve popsáno Fourierem, Saint-Simonem a jinými. Kritika jeho osoby jest podle mého přínosem, neboť jest opodstatněná.

To stejné se však rozhodně nedá říct o kritice M. A. Bakunina. Ve zmíněném článku je kritizován za údajnou nedůslednost a je mu připisováno patriarchální chování a vytýkáno, že za svého života nepodporoval boj žen. Je pravdou, že se Bakunin nevěnoval ve svých dílech dopodrobna přerozdělení péče o rodinu a domácnost mezi muže a ženu, musíme si však uvědomit, že se anarchistou stal až ve značném stáří (tudíž není jeho tvorba z této doby nikterak rozsáhlá a nebylo v ní jistě probráno mnoho témat ne proto, že by je Bakunin považoval za nedůležité, nýbrž proto, že autor skonal dříve, nežli je mohl do svého díla začleniti). Tvrzení o jeho patriarchálním chování a o nepodporování boje za osvobození žen není podloženo jedinou citací a je tedy pouhou frází autorky snažící se za každou cenu nalézti chyby. V knize P. A. Kropotkina nazvané Paměti revolucionáře jsem nalezl doklad, dle mého mínění dostačující, pro vyvrácení bludů šířených Silke Lohschelderovou. V tomto díle autor uvádí: "Pouze jednou slyšel jsem odvolání se na Bakunina jako na autoritu, a to působilo na mě dojmem tak silným, že dodnes si pamatuji, kde a za jakých okolností rozprávka vzala původ. Několik mladých lidí klábosilo u přítomnosti žen ne zvlášť uctivě o ženách vůbec. - Škoda, že zde není Michal! - zvolala jedna z přítomných. - Ten by vám dal co proto!". Snad netřeba dodávat, že nikomu neříkám, aby bral Bakunina jako nějakou neomylnou modlu. Troufám si však tvrdit, že ten kdo užívá ničím nepodložené kritiky ztrapňuje nikoli kritizovaného, nýbrž sám sebe.

U P. A. Kropotkina je kritizováno především to, že ženám přirozeně přiřazuje péči o děti a jejich výchovu a údajně nepovažuje ženskou emancipaci v jiných společenských oblastech za hodnou usilování. Zajímalo by mě, zda autorka zmiňované kritiky četla knihy Kropotkinovy důkladně. Pokud ano, jistě mnohokrát narazila na zmínky o narodnickém hnutí a o tom, jakou úlohu v něm hrály ženy. Jistě musí uznati, že Kropotkin mluvil s obrovským obdivem a úctou o ženách, které prchaly z Ruska jen proto, aby se mohly zabývati vědou a studovat na univerzitách, které byly v Rusku přístupny pouze mužům. Se stejnou úctou se díval i na ty ženy, které zůstávaly v rodné zemi a svým nátlakem bojovaly za zpřístupnění výuky pro všechny bez rozdílu pohlaví nebo pracovaly spolu s muži na vzdělávání širokých lidových vrstev. Je jasné, že člověk obstarávající sám celou domácnost neměl by jistě času na to, by se věnoval vědeckým výzkumům, lékařské praxi apod. Je tedy zřejmé, že Kropotkin ve svých dílech počítal s rovnou dělbou domácí práce mezi muže a ženu. V knize Blahobyt pro všechny zmiňované autorkou ani v žádném jiném Kropotkinově díle nenalezl jsem nikde žádné zmínky, ze které by se dalo vyvozovat že by jeho názory byly jakkoli diskriminující ženy, či akceptující teorii, že by práce v domácnosti měly provádět pouze ženy. Částečnou pravdou je, že ženám přiřazoval ve svém díle péči o děti, což ovšem neznamená, že by z ní za každou cenu nějak vyčleňoval muže. Jeho pohled byl určen zkušenostmi, které získal při studiu života zvířat a primitivních lidských společenstev (byl uznávaným přírodovědcem), a myslím, že tento pohled byl velice objektivní. Je zcela logické, že dítě potřebuje zvláště v kojeneckém věku více matku nežli otce. Mezi mnoha živočišnými druhy člověku blízkými je zcela běžná praxe výchovy mláděte samotnou samicí. Čímž samozřejmě nikterak nepopírám, že u lidí je ideálem stav, když dítě vyrůstá v úplné a harmonické rodině, tak jako to ostatně nikde nepopíral ani Kropotkin. Jinak co se týká Kropotkinových názorů na emancipaci žen, doporučuji každému přečtení knih Anarchistická morálka, Buřičovi řeči a zejména Pamětí revolucionáře, kde na straně 74 obdivně hovoří o Sofiji Petrovské a dalších emancipovaných ženách své doby. Výše zmiňovaná literatura jistě nenechá nikoho z vás na pochybách o tom, že byl P. A. Kropotkin mužem, který skutečně předběhl svou dobu, a to nejen v otázce rovnoprávnosti mezi pohlavími, ale i v mnoha dalších oblastech.

V.F.