Feministická Skupina
8. března

Rád bych vás přivítal na dnešním shromáždění. Možná se zeptáte, má-li ještě dnes cenu připomínat si rumburskou vzpouru. Anebo se budete s jistými známkami pohoršení tázat, zda vůbec mají právo připomínat si ji anarchisté, zda se nesnaží pouze politicky zneužít odkaz lidí, kteří bojovali za v něčem odlišné ideály, než k jakým se dnes hlásí anarchisté.

Má vůbec ještě po letech zapomínání nebo ideologického překrucování vůbec cenu snažit se oživovat a připomínat odkaz rumburských vzbouřenců?

Touto demonstrací jsme chtěli jasně naznačit, že podle našeho názoru má. Ne pouze proto, abychom vzdali hold statečnosti, která se projevila před osmdesáti čtyřmi lety, ani proto, abychom si zde přihřívali jakousi svou anarchistickou polívčičku, ale proto, že chceme jasně říci, že památka rumburských vzbouřenců pro nás není nějakou mrtvou záležitostí, ale něčím, co pro nás má význam i dnes, že pokládáme rumburskou vzpouru za jednu zastávku v boji, který dle našeho názoru nebyl dosud dobojován.

To vede k logické otázce - za co vlastně bojovali rumburští vzbouřenci? Převážná většina z nich především za to, co pociovali bezprostředně jako útlak sebe samých i svých kamarádů a blízkých. Bojovali proti hladu, který se jich v té době bezprostředně dotýkal, tak jako většiny obyvatelstva, v důsledku šílené zásobovací situace a rozvráceného hospodářství na konci čtyřleté války. A bojovali i za ukončení této války, či spíše krvavých jatek, které za sebou nechaly válečnou spouš v celé řadě zemí a také nikoli desetitisíce, nikoli statisíce, ale tentokrát miliony mrtvých lidí, kteří položili své životy v zákopech, byli zabiti střepinami granátu, zastřeleni kulkami z pušek či kulometů anebo otráveni bojovými plyny. Rumburská vzpoura byla snahou o ukončení čtyřleté války. To, že se jednalo o pokus neúspěšný, o pokus poražený a skončivší pouze popravou svých jedenácti iniciátorů, mu neupírá nic na jeho významu, na dobrých úmyslech i odvaze.

Bolševičtí dějepisci mnohokrát zdůrazňovali fakt, že čelná postava povstání František Noha i někteří jeho další iniciátoři byli navrátilci z ruského zajetí, kde nasákli myšlenkami vítězné revoluce a lidových rad. Divže z nich neudělali první průkopníky bolševismu na našem území. Opomenuli ovšem dodat, že ruská revoluce nebyla pouze bolševická. jednalo se opět především o projev hladových a válkou zoufalých mas obyčejných lidí, kteří chtěli zastavit katastrofální hladovění a umírání. S trochou nadsázky lze říci, že byla takovým mnohonásobně větším a také úspěšnějším rumburským povstání. Bolševici se zde pouze zmocnili vedení a postupně si výsledky revoluce zuzurpovali pro sebe a svou totalitní diktaturu právě tak, jako se snažili přivlastnit si celou revoluci a její myšlenky. To bylo ale naprosto zcestné. V Rusku existovala celá řada radikálních proudů, které bolševici postupně likvidovali a jedním z nich byl i anarchismus. To, co ovlivnilo Františka Nohu i další navrátilce nebyl bolševismus, ale fakt úspěšné revoluce a úspěchy rad pracujících, které později bolševici oslabili a udělali z nich jejich vlastní karikaturu.

Všechno se to na první pohled zdá být hrozně dávno. Zdání ale klame. I dnes existují hlavní důvody, proti nimž vojáci v Rumburku povstali, by nenabývají tak drastických podob, jako v tehdejší válkou zmítané Evropě. I dnes umírá hladem nebo na nedostatek základních potřeb denně více než třicet tisíc lidí. A i dnes zuří nejrůznější války. By nejde o války světové, rozvíjejí se v nejrůznějších částech světa. Zkuste si vyprávět lidem v Jugoslávii, Afghánistánu, v Latinské Americe, na Kavkaze nebo na blízkém východě demokratickou pohádku o konci dějin a příchodu liberálního ráje na zem. V nejlepším případě se vám trpce vysmějí. I dnes je tedy důvod se bouřit.

Narozdíl od doby před osmdesáti čtyřmi lety si dnes ovšem nemůžeme dělat ani ty nejmenší iluze o bolševismu ale ani o mnoha jiných takzvaně levicových proudech. Jasně ukázaly, že jim jde o jejich moc nad lidmi, ne o osvobození lidí z područí ovládání a útlaku. Lidé se nesmí spoléhat na žádný údajně dělnický stát, ale jen a jen sami na sebe. V tom jsme možná v pokračujícím boji proti systému od dob rumburské vzpoury dál.

Podobně jako boj rumburských vzbouřenců má i náš současný boj proti systému vytvářejícímu války a hlad své oběti. Můžeme připomenout Carla Guilaniho, který padl zasažen střelou policejního karabiniéra během protestů proti zasedání hlav států G8, skupiny nejbohatších a nejmocnějších zemí v italském Janově. Pro jeho mediálně známou tvář bychom ale neměli zapomínat na stovky bezejmenných lidí z třetího světa, kteří rovněž přišli o život během protestů proti tomuto systému v ulicích svých měst.

Boj proti tomuto systému se v našich počtech může pochopitelně zdát marný právě tak, jako mohlo vypadat naprosto bláhově tažení Františka Nohy, Stanislava Vodičky, Vojtěcha Kováře a dalších s necelou tisícovkou lidí do boje proti rakousko-uherské monarchii. Měli bychom si ale připomenout jednu věc. Jen pět měsíců po rumburské vzpouře válka skončila a rakousko-uherská monarchie padla. Nepokládejme proto ani my naše cíle za nedosažitelné a náš boj za marný.