25. listopad = MEZINÁRODNÍ DEN BOJE PROTI NÁSILÍ NA źENÁCH
Dne 25. listopadu, tj. v mezinárodní Den proti násilí páchaném na ženách, uspořádala Feministická skupina 8. března akci, v rámci níž členky skupiny oděné v tradičních afghánských burkách rozdávaly v ulicích Prahy informační letáky a diskutovaly s veřejností. Svými "kostýmy" chtěly upozornit na hrubé násilí, kterému čelí ženy v Afghánistánu, ale současně i ostře protestovat proti pokrytecké politice USA a jejich spojenců, jež se pro propagaci své válečné akce v Afghánistánu, nazývané jinak "spravedlivá odveta" či "boj proti terorismu", rozhodli využít utrpení afgánských žen. Po letech nepřímého podporování Tálibánu a jeho praktik, nebo přinejmenším po letech nečinného přihlížení, vyzývají k ochraně ženských práv v Afghánistánu.
Ochranu těchto práv má s největší pravděpodobností paradoxně zajistit Severní Aliance, která sama po svém nástupu k moci v roce 1992 zavedla řadu diskriminačních opatření. Obáváme se proto, že jedinou změnou k "lepšímu" bude pouhé formální ustanovení ženských práv a svobod, jejichž účelem nebude skutečná ochrana práv žen, nýbrž zajištění legitimnosti staro-nové vlády. Poměry vládnoucí v Tálibánu a z části i v Severní Alianci jsou totiž více odrazem paštunské kmenové kultury než islámského fundamentalismu. Nejen na území ovládaném Tálibánem hrozí ženám zbičování za sebemenší prohřešek.
To ale neznamená, že nebojujeme i proti násilí, jemuž jsou vystaveny ženy v jiných částech světa. Nesouhlasíme a nepodporujeme přímé/fyzické či nepřímé násilí, kterému jsou vystaveny i ženy v bohatých, "vyspělých" zemích. Tak jako burku považujeme za symbol utrpení muslimských žen, tak západní "ideál krásy", jež je pro většinu žen nedosažitelný, považujeme za symbol útlaku žen evropsko-americké společnosti.
ZAČALO TO VRAźDOU SESTER MIRABELOVÝCH
25. listopad je mezinárodně uznávaný Den proti násilí páchaném na ženách. Je dnem, který má všem připomenout faktickou existenci všech forem násilí páchaného proti ženám na celém světě bez ohledu na zeměpisné šířky, státní systém, náboženské vyznání či nerostné bohatství. Násilí není přítomno pouze v chudých zemích nebo ve válečných konfliktech, existuje v každé společnosti a jeho obětí se může stát kterákoliv žena bez ohledu na věk či sociální postavení. 25. listopad byl poprvé prohlášen za mezinárodní Den proti násilí páchaném na ženách v roce 1981 v Bogotě na kongresu latinskoamerických a karibských ženských organizací. Podnětem k jeho vyhlášení byla událost, která se odehrála v roce 1960 v Dominikánské republice, kde byly Truillovým režimem brutálně zavražděny sestry Mirabelovy. Tento den je velmi významným svátkem, přesto je ale v České republice opomíjen. Akce nevládních organizací jsou bohužel ojedinělé a nenápadné. Největší akce k tomuto svátku - 16 akčních dnů - má spíše neveřejný charakter a tak pravděpodobně zasáhne pouze malý okruh lidí, nerozpoutá diskusi ve společnosti, a tím vlastně ztrácí svůj smysl.
NÁSILÍ A JEHO HRANICE
Násilí je každý čin, jehož následkem je, že obět dělá něco, co nechce dělat, a který v ní vyvolává strach. Násilí nemusí obsahovat fyzický kontakt s obětí, protože zastrašující chování, slovní vyhrožování a psychické týrání má stejné následky. Chování, které nemusí být považováno za násilí, ale je pokládáno jen za prostředek jak "ze sebe dostat vztek" (křik, rozčílení, zlostné obviňování) - je násilím, pokud k něčemu nutí nebo děsí jinou osobu. Násilné chování vůči ženě v rámci rodiny není často bráno jako násilí ale jako výměna názorů nebo manželská krize.
Násilné činy nebo hrozby násilím, které se vyskytují buď v rodině či v komunitě, nebo které vykonává či toleruje stát, zasévají strach a nejistotu do života žen a jsou překážkou při vývoji a dosahování rovnoprávnosti a míru. Strach z násilí, výsměchu, urážek nebo sexuálního obtěžování je trvalým omezením pohybu žen a omezuje i jejich přístup ke zdrojům a základním aktivitám. V nezanedbatelném množství případů nejbližší okolí násilí páchané v rodině toleruje a sama společnost pak účinky tohoto násilí snižuje.
Neméně nebezpečné je symbolické násilí. Pojem "symbolický" může naivně vyvolávat představu , že se jedná o čistě "duchovní" násilí bez reálných účinků. Hlavním projevem symbolického násilí je nadvláda a dominance mužů ve společnosti. Současné nerovné postavení mužů a žen je výsledkem neustálé, historické, reprodukční "práce", na níž se podílí jak jednotliví aktéři, tak instituce, tj. rodina, církev, škola, stát. K symbolickému násilí dochází tehdy, jestliže ovládaný nemůže jinak, než vládnoucího (a tedy nadvládu) uznávat, protože k poznání vztahu mezi sebou a jím, k poznání uznávaného společenského systému a vlastní sebeidentifikace disponuje pouze nástroji poznání, které má společné s vládnoucí skupinou a které ukazují tento vztah jako přirozený. Víra v oprávněnost mužské dominance a ženské poddanosti, o níž mnoho mužů a bohužel i řada žen nepochybuje, je výsledkem dlouhého historického vývoje sociálního řádu, který se "otiskuje" do podvědomí žen i mužů a vytváří tak podmínky pro "přirozenou" a "uznávanou" nadvládu mužů. Pouze radikální změna sociálních podmínek a společenského řádu může vést k odstranění všech forem násilí.
NÁSILÍ NA AFGHÁNSKÝCH źENÁCH
17. listopadu roku 2001 vypukla v USA kampaň proti degradaci afgánských žen. V čele této kampaně stojí manželka amerického prezidenta, která ve svém projevu odsoudila "brutální podřízenost" žen na území ovládaném Tálibánem a organizací al-Kajdá. Prezidentova manželka také zdůraznila, že ostatní muslimské země odsuzují tálibánskou degradaci žen a naopak dávají ženám důležité svobody. Věříme, že nemluvila o Pákistánu ani Iránu a některých dalších zemích. Bílý dům rovněž "nyní, , když je Tálibán na ústupu, považuje za nutné předat americké veřejnosti klíčově důležité informace o živote, jež jsou afghánské ženy nuceny vést, nebo tak muže být ovlivněno jejich postavení v po-tálibánském Afghánistánu." Do kampaně se zapojili významní politici i celebrity. Co významní američtí politici a celebrity přehlédli?
źe již před osmi lety, kdy v roce 1992 ovládla území Afghánistánu Severní aliance, začaly být ženy v Afghánistánu diskriminovány. Již v této době bylo ženám zakázáno pracovat a vzdělávat se. Útlak nebyl tak drastický, ve srovnání se současnými poměry, ale přesto znemožnil ženám podílet se na veřejném životě a žít svůj život podle sebe. V roce 1996 získal na většině území vliv Tálibán a organizace al-Kajdá - s okamžitou platností byla zavedena mimo jiné tato pravidla:
ˇ ženy nesmí vycházet na ulici bez doprovodu mužského příbuzného
ˇ všechny ženy musí nosit burku
ˇ za chtěné i náhodné odhalení jakékoliv části těla může být žena potrestána fyzickým trestem nebo poslána do vězení
ˇ ženy mají přísně zakázáno mluvit s cizími muži
ˇ ženy nesmí pracovat mimo dům
ˇ ženy nemají právo na vzdělání
ˇ ženám není dostupná lékařská péče, nebo lékařky neexistují a nepříbuzný lékař nesmí ženu vyšetřit
Zejména zákaz pracovat mimo dům (tento zákaz ale platil i v některých oblastech ovládaných Severní aliancí) měla pro čtyřicet tisíc válečných vdov katastrofální následky. V "lepších" případech žily a žijí ženy z dobročinnosti příbuzných, v horších jsou nuceny živit se prostitucí (nebo i přes přísnou islámskou morálku si afghánští muži mohou kupovat prostitutky). Významně vzrostl počet sebevražd, protože ženy bez muže-majitele se ocitly v bezvýchodné situaci. Každá "opuštěná" žena se vystavuje nebezpečí, že bude fyzicky napadena nebo dokonce zavražděna. Jak již bylo řečeno, tálibánské praktiky vychází více z paštúnské kultury než islámu, proto existuje reálné nebezpečí, že nová vláda vyřeší problém žen jen tak, aby vyhověla základním požadavkům USA a mezinárodnímu společenství. Násilí a diskriminace žen bude pouze méně viditelná a o málo lepší.
NEZAVÍREJME OČI
Akce Feministické skupiny 8. března z 25. listopadu se mohla mnohým lidem zdát výstřední, avšak jejím cílem nebylo pobavit kolemjdoucí pohledem na zahalené ženy, které v ulicích našich měst často nepotkají, ale vzbudit diskusi a opravdový zájem o řešení problému afgánských žen. źivotní podmínky a společenské postavení žen v Afghánistánu, ale i v dalších zemích je alarmující a bohužel řešení není tak jednoduché, jak je nám v současnosti předkládáno. Ještě dlouho nebudou moci afgánské ženy plně využívat svá práva, a to přesto, že jim budou pravděpodobně formálně přiznána. Je třeba umožnit, aby se na sestavení nové vlády podílely rovnou měrou i ženy, ale tento základní požadavek se nám jeví jako nereálný.
USA v každém případě nemá právo zneužívat situaci afgánských žen pro ospravedlnění svého počínání v Afghánistánu, které má vést k převzetí kontroly nad oblastí Američany. Obáváme se, že opět nejde jen o lidská práva, ale o spekulace a intriky, které zčásti sice povedou (alespoň oficiálně) ke zlepšení situace, avšak mnohem více ke zviditelnění "významných" osobností a organizací z řad americké elity.
Vydala Feministická skupina 8. března, listopad 2001.
