Děti a naše společnost
Ve svém článku čerpám především z knihy Stephena Cullena : Children in society - a libertarian critique ( Děti a společnost - libertínská kritika). Tato kniha nabízí pohled na dětství jako plnohodnotné a svébytné období života člověka a staví se velmi kriticky k přístupu a postoji jaký k němu společnost zaujímá.
Děti jsou v naší společnosti z velké části mlčící skupinou, jejich potřeby a přání jsou zcela určeny dospělými. V každé etapě růstu dítěte se jej dospělí snaží tvarovat vzhledem k prioritám pro ně cizího světa, světa dospělých. Dítě si musí zvykat na "rutinu", musí být "disciplinované", co možná nejrychleji umístěno do dětského pokoje nebo jeslí a pak "zapadnout" do jedenácti či víceletého kolotoče základního vzdělávání. Protesty dítěte naráží na řídící sílu dospělých, zakládající se především na psychickém nátlaku a postrádající komunikaci a vysvětlování. Samozřejmě, že ne všichni dospělí jsou s frází " dělej to, protože ti to říkám" spokojeni, tento přístup je však častou praxí nejen v rodinách, ale především v institucích, které rodinu zastupují - školkách, školách,aj.
Takovýto přístup pochází z odmítání přiznat dítěti stejný status a práva, jaká mají dospělí. Základní rozdíl mezi dítětem a dospělým je v čase a zkušenostech, ale až na toto mezi nimi žádný rozdíl není.
Dětský život se vyznačuje vysokým stupněm bezmoci. Na rozdíl od dospělých mají děti jen málo příležitostí dát volný průchod svým pocitům, nebo se neustále ocitají pod kontrolou a "parametry" rodičů, učitelů a sociálních pracovníků. Hlavním argumentem v úvodu zmiňované knihy je, že naše chování k dětem je ilustrací a zároveň symptomem naší společnosti. Tyto vztahy a strategie dospělých utvářené v naší industriální společnosti vytváří napětí , které potvrzuje systematické a dalším generacím předávané potírání dětství. Toto pokračuje potíráním základních práv dítěte být samo sebou, což je ještě ztěžováno vytvářením hierarchií autorit a nařízení, která charakterizují náš dnešní život.
Děti a rodiče:
Není to tak dávno, co všelijaké výchovné příručky nabádali rodiče k striktnímu vedení jejich nově narozeného dítěte hned od začátku. Rady o dodržování striktního harmonogramu a režimu dítěte se upřednostňovaly a přizpůsobovaly spíše životu matky než životu dítěte. Úspěšnými rodiči byli ti, kteří naučili své dítě co nejrychleji žít ve striktní rutině. Již odmala bylo tedy dítě přesvědčováno o své bezmocnosti a o nezpochybnitelné moci a právu dospělých sledovat skrze jeho život své vlastní zájmy. Snad nejlépe lze ukázat pohled společnosti na děti skrze používání násilí. Pokud by ve společnosti nějaká osoba udeřila někoho druhého a rozezlila ho, vzbudilo by to mnohem větší pohoršení, než když rodič na veřejnosti udeří dítě. Co to vlastně znamená udeřit někoho? Popření schopnosti něco racionálně vysvětlit a použít násilí jako únikový prostředek. Rodič svou neschopnost rychle zapomene, ale dítě si ji bude pamatovat jetě dlouho.
Poměrně dost rodičů je přesvědčeno, že potřeby dítěte jsou akceptovatelné do té míry, jakou jsou ochotni dospělí snést. Přebírají tedy za dítě odpovědnost i ve věcech a případech, kdy dítěti nehrozí vysloveně nebezpečí. Dítě se tak stává závislé a neschopné osamostatnění se. Základním rysem člověka by však měla být schopnost žít jako svobodná individualita, která nese za své chování odpovědnost a neočekává od ostatních, že ji za něj převezmou. Z toho vyplývá falešnost námitky, že rodiče musí převzít dohled nad emocionálními, psychologickými a imaginativními potřebami dítěte. Dítě má právo očekávat od rodičů ničím nepodmíněnou lásku nikoli program disciplíny, který přizpůsobí dítě zájmům a prioritám dospělých, potažmo společnosti. Jako výsledek své svobodné volby zakouší rodiče svou schopnost fungovat jako rodina, formovat a vychovávat nového člověka; dítě má zároveň právo očekávat od rodičů akceptování jeho odpovědnosti za své svobodné konání.
Zajímavá je Cullenova úvaha o tom, že smutná realita chování rodičů, která vede k tolika omezením a násilí vůči dětem, netkví ani tak v prioritách rodičů, jako v nutnosti jejich zaměstnanosti - v ekonomických "potřebách" společnosti. Například když dítě nemůže spát, celou noc se budí a chce si hrát s hračkami, rodič mu nemůže ani na chvilku vyhovět, protože je unaven z předešlého pracovního dne a v osm ráno už zase musí být v kanceláři pořádně vyspalý. Přesný harmonogram ale nemají jen rodiče, nýbrž i děti, které jsou harmonogramu rodičů leckdy násilně přizpůsobovány. Nejjednodušší je potom umístit dítě do jeslí, školky nebo mu najmout vychovatelku, které uvolní rodičům spoustu času a dítě naučí rutině. Sami rodiče mnohdy takovýmto zbavením se dítěte trpí, obzvláště jedná-li se o velmi dlouhý čas odloučení ( čas pobývání dětí v jeslích a školkách se čím dál více zvyšuje), ale ekonomické potřeby rodiny si takovéto ústupku žádají.
Děti a škola:
Jedno ze stálých témat politických debat je vzdělávání. Lze si lehce všimnout, že tato nikdy nekončící debata o nutnosti vzdělání pro potřeby společnosti, obchodu, trhu
.trvale ignoruje jednu skupinu: žáky. Ačkoliv je strategiím vzdělávání věnováno tolik prostoru a úvah, je zarážející, že pro většinu dětí není vzdělávací proces prostředkem " objasnění a poznávání", ale nudnou a nemálo stresující nutností. Nudnou nutností je proto, že díky přístupu k přesně stanovenému rozvržení a objemu informací bez možnosti opravdové volby připravuje většinu dětí na nezáživný, omezený a striktní život. Jinak si nelze vysvětlit, proč je společnost spokojená se školami, které trvají tak dlouho a přitom vysvětlí a ukáží dětem tak málo. Ľkolní dril je jedna z mála oblastí, ve které je škola úspěšná. Předškolní dítě je pod vlivem "výchovných" knih naučené jíst v přesný čas, spát stanoveně dlouho, požádat o čtení pohádky v době, kdy smí, hrát si v přesně vymezený čas. Až vyjde ze školy, bude umět pracovat, kdy je mu stanoveno a odpočívat, kdy je mu dovoleno. Toto je úspěch školského systému - připravit lidi precizně k nástupu do ekonomického systému. Třináct let komandování, pravidelného vstávání a sedání si je nejlepší průprava na půl století příchodů a odchodů podle píchaček.
Ačkoliv mnoho učitelů nastupuje do své profese s přáním objasňovat, ukazovat a roziřovat schopnosti a samostatné uvažování žáků, rychle narazí na limity pro své nadstandardní iniciativy. Ľkolní systém zahrnuje dané příkazy, které je nemožné obejít. Jakkoli může učitel chtít rozebírat se žáky nějaké pro ně zajímavé téma a mluvit o něm, další téma v syllabu je jasně dáno, na výklad je přesně vymezen čas. Proto se učitel nemůže zdržovat a musí vykládat dál. Následuje test nebo zkoušení a když toto děti dobře odehrají, přijde šastné zapomenutí prakticky všeho již druhý den po zkoušce. Proč si děti mnoho nepamatují z prosezených hodin, dní a let ve školních lavicích? Protože věci, které se učí, jim nepřipadají zajímavé, drilují se, nevidí potřebu znát je a nechápou jejich souvislosti. Během hodin se neptají, nezajímají se, nemají vlastní iniciativu něco se dozvědět. Učitel je zdroj informací, ale děti jsou učeny ptát se maximálně jen na to, na co předpokládají, že se jim učitel rozhodne odpovědět.
Stěžejním problémem školství je potlačování integrity individuality dítěte, které je považováno za něco méně než dospělý. Svoboda dítěte rozhodnout se, kdy je připraveno na vstřebávání informací, učit se, když se soustředí, odpočívat nebo si hrát, když je unaveno, ptát se na to, co ho zajímá a čemu nerozumí
Tuto nezbytnou svobodu škola dítěti upírá. Vytváří z něj jenom další šroubek do ohromného stroje ekonomiky, připravený na plnění přesných příkazů odvozených od jeho funkce a zbaví ho zájmu o okolní svět a o to, co se v něm děje.
Děti a zdraví:
Zdraví je jedna z dalších obastí, ve kterých jsou děti výrazně závislé na péči a času dospělých. Jsou bezmocné vůči nedostatečné pozornosti v případech, kdy rodiče nevěnují pozornost jejich potřebám. Emocionální napětí způsobené " standardizováním" dětí v průběhu dětství a tlak, který je na ně vyvíjen, aby se zařadily do úzkého spektra požadavků společnosti, je jedním z hlavních důvodů sebevražd mezi dětmi a mladými lidmi. Obavy, strach a potřeby těchto dětí jsou dospělými pro jejich soustředění se na zařazení svého dítěte přehlédnuty nebo záměrně ignorovány.
Výše počtu sebevražd dětí a dospívajících od osmdesátých let narůstá a neukazují se ani nejmenší tendence k tomu, že by mohla klesat. Jedna z dvaceti dívek ve věku 15-24 let se pokusí o sebevraždu. Emocionální vypětí a tlak jsou nejčastějším důvodem pro páchání sebevražd u mladých dívek a žen. Mají obavy z toho, že nejsou milovány a nikdo se o ně nezajímá, nikdo je nerespektuje. Postupně však narůstá sebevražednost chlapců ze stejných důvodů. Obě skupiny jsou bombardovány reklamou, jsou cílem marketingových strategií pro svou lehkou manipulovatelnost, jejich představy o vzhledu a mínění o sobě samých jsou vytvářeny tak, aby zvyšovali profit módního, kosmetického a sportovního průmyslu. Nejprve to byly převážně mladé dívky, které byly přesvědčovány pod vlivem ekonomických zájmů určitých skupin a společností, že pokud nebudou nosit toto oblečení, sportovat s těmito nejmodernějšími pomůckami, mít účes a make-up podle nejposlednějšího módního stylu, a nejabsurdněji - "nejmodernější tvar těla", nebude po nich nikdo toužit, nikdo je nebude chtít, nikdo je nebude milovat. Nyní podle marketingové logiky co největšího profitu, se terčem stávají i chlapci. Idol osmdesátých let ve stylu "Rambo" už není aktuální, nyní je trendem ne tak dominantní "glamour" styl modelů, kterým se prostě nemůže stát, že budou nechtění, nemilovaní
. Děti se stávají obětmi módní války vyrůstající z potřeb konzumní společnosti systému v němž žijeme, oběti - především vak snadné terče ekonomiky dospělých, které nerozumí.
Dalším faktorem fungujícím v naší společnosti, který ohrožuje a narušuje psychické, ale především fyzické zdraví dětí, je složení dětských potravin, především sladkostí. Většina dospělých není zasažena působením různých chemických přísad přidávaných do čajů, marmelád, bifteků či dezertů. Ale skupina, na jejíž zdraví mají tyto přísady značný dopad, jsou děti. Děti jsou v mnohem větším nebezpečí ohledně dopadu všelijakých tržních strategií, chemických či genetických manipulací potravinových koncernů. Děti konzumují dokonce mnohem více těchto přísad v různých výrazně barevných voňavých bonbonech, žvýkačkách či pitích na svačinu. Vědecké studie už několikrát zveřejnily nebezpečnost určitých aktuálních potravinových výrobků pro děti. ( V poslední době to byly například vysoké obsahy rakovinotvorných E - konzervačních přísad v mražených rybích prstech, na jejichž obalu se v objetí s dětmi roztomile usmíval jakýsi pan kapitán.) Nikdo vš ak nemůže odhadnout dlouhodobý dopad . Děti jsou používány jako pokusná zvířata pro obsáhlé experimenty, jejichž "výsledky" jsou vždy objeveny až když je pozdě. V tomto případě se můžeme odvolat na výzkum a průkopnickou práci ze sedmdesátých let Dr. Benna Feingolda, která potvrdila, že mnoho alergických reakcí, výskyt ekzemů, astma, lupénky a změn chování (např. hyperaktivita) je důsledkem vystavování dětí působení chemikálií obsažených v potravinách.
A už se jedná o příčiny růstu sebevražd dětí nebo o chemické konzervační přísady v dětských potravinách, je opět evidentní, jak chování společnosti ignoruje základní práva dítěte. Problémy dětského zdraví jsou v této oblasti důsledkem neschopnosti společnosti ochránit děti a jejich zájmy před zájmy textilního, kosmetického, sportovního, potravinářského a jiného průmyslu, jejichž chování nejen ohrožuje zdraví dětí, ale v mnoha případech přímo jejich životy.
.vrátit dětem dětství
Jestliže chceme aby naše společnost byla tvořena lidmi, kteří jsou schopni svobodně a odpovědně jednat, být solidární a nelhostejní k druhým a ke společnosti jako celku, musíme přehodnotit své chování k dětem, které až vyrostou, budou vychovávat další generace v takovém duchu a s takovým přístupem, s jakým byly vychovávány ony. Musíme děti osvobodit a vrátit jim dětství jako autonomní hodnotnou etapu života. Musíme jim naslouchat, odpovídat jim, mluvit s nimi, ptát se jich, co si myslí, co si přejí a proč, dát jim prostor být sami sebou, respektovat je, respektovat jejich práva, tolerovat jejich pocity, emoce a snažit se jim porozumět. Pokud budeme usilovat o takovouto změnu přístupu k dětem, projeví se to i na společnosti jako celku a vztahu mezi dospělými.
A66
