Od anarchosyndikalistické ženské iniciativy až k Syndikalistickému svazu žen.
Už od založení FAUD v roce 1919 si ženy a dívky na otázku vlastní organizace dávaly dvě různé odpovědi. Jedna linie požadovala rovnoprávné začlenění žen - pracujících žen - do oraganizace, kde dominují muži - totiž do FAUD. Druhá linie volala po vlastní autonomní organizaci, kde se můžou angažovat i ženy v domácnosti či dcery syndikalistických soudruhů.
V té době se vůbec řešilo, zda se se FAUD bude ubírat cestou čistě odborové organizace a nebo rozšíří svou působnost i o sociálně-politická témata a bude působit i mimo fabriky.
Nejdříve se týkala autonomní organizace žen v rámci FAUD - hlavně typicky ženských oborů. Proto není divu, že se nejdříve syndikalisticky samostatně organizivaly zaměstnankyně gumárenského průmyslu a dělnice v továrnách na hedvábí, protože v těchto závodech, stejně jako v odborech, byli muži v menšině. Ale tento poměr byl spíše výjimkou v organizovaných spolcích dělníků a dělnic. Dohromady tvořily ženy asi 10 % členstva FAUD. Tento nepoměr tkvěl dozajisté hlavně v trojím zatížení ženy (práce, domácnost - děti, politika). Ale i v mládežnických svazech připadala v poměru jedna dívka na jednoho chlapce. Očividně to bylo proto, že mladé anarchistky, které zakládaly rodiny a nastupovaly do pracovního procesu, se cítily nuceny stáhnout se z politického pole. Jejich muži se bez ohledu na domácí poměry dále anrchosyndikalisticky angažovali.
A tak, když bylo svoláno shromáždění lokálních ženských svazů, které se konalo v Düsseldorfu v roce 1923, účastnilo se ho 124 mužů a jen 21 žen. Naštvaně to komentoval článek v Der Schöpfung (Stvoření) - lokáních novinách FAUD: "Muži chtějí měnit svět, ale nejsou schopni zastoupit své ženy na dvě hodiny v domácnosti či v péči o děti, ale za to moc dobře umí ženy poučovat."
Většina mužů, stejně jako ústřední orgán FAUD sídlící v Berlíně, byla přesvědčena, že rovnoprávnost žen je zakotvena v samotném principu FAUD. A proto v každé snaze o vlastní sebeorganizaci žen viděli rozkol a ztrátu bojové síly a jednoty.
Přesto ale zkušenosti žen s patriarchálním chováním v továrně i doma nakonec přispěly k rozhodnutí autonomně se organizovat, "protože každý muž, ač má v kapse rudou stranickou knížku, není nikdo jiný než vykořisovatel a otrokář" (Citát od anonymní autorky, otištěn v Schöpfung).
V této situaci se ženy v mnoha městech, převážně v Porúří a Porýní, rozhodly hlasovat pro samostatné ženské svazy, ale zároveň se nechtěly vzdát spolupráce s FAUD. Syndikalistischen Frauenbünde (Syndikalistický svaz žen), byl nejprve lokální iniciativou, která se snažila působit zejména na ženy, které nebyly zaměstnané ve fabrikách. SF chtěla také působit i mimo mantinely klasické odborové práce. Odborové boje vedly nadále v úzké spolupráci s FAUD. Mnoho anarchistek se taky angažovalo jinde, připomeňme skupiny hnutí proletářských volnomyšlenkářů, jako např. skupinu "angažované sexuální osvěty" (Antonie Rosinke (později Binder), Traudchen Berendok (později Caspers), Paula Berger). V projektu düsseldorfského anarchistického Die freie Erde (Svobodná půda) byla zapojena Anna Kutschke, v tzv. školním boji za mateřské školky a školní spolky se zase angažovaly anarchistky Maria Steinacker, Antonie Rosinke (později Binder) a sestry Beiermann. Tyto všechny hledaly v novém ženském svazu organizovanost a solidaritu.
Přes düsseldorfský Der Schöpfung, první syndikalistický deník, našly ženy z různých částí Německa možnost diskutovat. Mezi jinými zde vyšel i článek od Emmy Goldman, ke kterému se téměř bez výjimky hlásily všechny anarchistky. Der Schöpfung naštěstí patřil k nedogmatickým plátkům, kerý připouštěl širší diskusi, ačkoli redakce byla čistě mužská, posléze ale začala vycházet víkendová příloha, kde měly ženy několik stránek jen pro sebe a které byly i jimi redigovány. Zde publikovaly i anarchosyndikalistky, které nepocházely z Porúří jako Milly Wittkop-Rocker, Helene Barwich a Aimée Köster, které jinak samy vydávaly v Drážďanech Die Schaffende Frau (Pracující žena) - socialistický, módní a ženský časopis.
Vzhledem k nutnosti propojení místních ženských svazů se konala 15. 10. 1921 v Düsseldorfu první celoněmecká konference SF, zastoupeno bylo 15 skupin, ale pouze z 12 měst, a to jenom 4 města nepařily do Porúří. Důvodem slabé účasti žen mimo porúří byla dozajista velká vzdálenost, finační situace a také to, že ženy byly daleko více lokálněji zaměřeny a nebyly zastánkyněmi "revolučního turismu". Dalším důvodem relativně nízké účasti byla i nízká organizivanost žen v lokálních svazech. V některých městech nebyl žádný svaz, ale díky této konfrerenci se počet lokálnách svazů v porúři rozrostl o 8 nových. Přesto všechno bylo ale v SF organizováno pouze 1000 žen. FAUD sama v roce 1921 měla přes 100.000 členů, desetinu tvořily ženy.
Hlavním tématem konference byly samozřejmě příspěvky od jednotlivých svazů, které se týkaly "ženských" témat. Jako třeba mateřské školky a "svobodné školy", vzájemná pomoc v nouzi a bídě. Soudružka Baumbach apelovala na všechny přítomné, aby se působilo na pracující ženy v duchu praktických činů s láskou a trpělivostí.
Další důležité téma byla diskuse o sexuální osvětě, antikoncepci a volné lásce. Dále se diskutovalo o pokračování "bojkotu rození dětí"1 jakožto o specificky ženské formě boje proti státu, bídě a militarismu. Padnul také návrh na založení ženských novin, ale většina ho jako předčasný odmítla.
Od düsseldotfské delegátky Henriette Wörndl padla stížnost, že lokální orgány FAUD dostatečně nepodporují SF. Kromě tohoto nebyli muži na této konfernci tématem.
źenské svazy, které se účatnily celoněmecké konference SF, se intenzivně zabývaly otázkou jak se mobilizovat a jaké by měly být jejich vztahy k odborářkám z FAUD. Tak vznikla rezoluce, kterou se chtěly ženy pokusit prosadit na 13. sjezdu FAUD. Tato rezoluce obsahovala především uznání ženských svazů jako samostatných organizací, které by byly spojovacím článkem mezi odborářkami a ženami, které nejsou výdělečně činné. Co se členství týče, bylo rozhodnuto, že: "pracující ženy a dívky musejí být získány pro organizaci. (...) Ale také ženy a dcery syndikalistů, ketré nevydělávají musí být získány pro idee anarchosyndikalismu. (...) źenské členky odborů FAUD se můžou zapojit, aniž budou platit příspěvky, kdežto ty ženy které samy nevydělávají mají platit měsíční příspěvek 1 marku."
Na konferenci byl také přizván berlínský zástupce ústředního orgánu FAUD, který ve svém projevu odmítal vlastní ženskou organizaci. Naštěstí ale na 13. sjezdu FAUD, který se konal za několik týdnů, byla rezoluce, jakožto výstupní dokument z ženské konference, přijata. Bylo to vítězství žen na ceké linii?!
Přesto byl proletářský antifeminismus ve FAUD hluboce zakořeněn. Nezabránil sice odhlasováni rezoluce, ale projevoval se dále na pracovištích i v domácnostech. Jak hladce byla ženská autonomie přijata, tak těžce se projevila v následujícím čase - a bohužel ne ojediněle - mužská nenávist.
A v této zvláštní atmosféře vypracovala Milly Wittkop-Rocker (samozřejmě ne sama) program celoněmecké federace. Tato zvláštní atmosféra byla vytvářena zejména strachem před ženskou autonomií ("Vy se máte zbavit svého nedůstojného osudu společně se svými muži"), paternalistickým pohlcováním, (Je povinnost každého soudruha aby přivedl do FAUD svou ženu a dceru/y), ale zárověň i oceněním jindy nedoceněné ženské pomoci např. během stávek. (O tom se psalo v první části německé historie v minulém čisle PC). Program vyšel v roce 1924 v anarchistické brožuře pod názvem Was will der Syndikalistische Frauenbund? (Co chce syndikalistický svaz žen?). Důvodem bylo jednak zveřejnění cílů SF, ale také uklidnění obav soudruhů tím, že ženy už v úvodu jmenovala jako spolubojovnice, životní družky, soudružky se stejným smýšlením.
Po tomto smířlivém úvodu, zaměřeném na ty muže, kteří doceňují pomoc žen v odborové práci, formuluje cíl a formu boje SF. Kritika patriarchální dělby práce na továrnu a domácnost (proletářská žena se stává automatem díky klasické dělbě práce). Dále požaduje základní a rovnoprávné uznání práce v reprodukční sféře domácnosti a konkrétně časově omezenou práci v domácnosti.
Dále požadovala Milly Wittkop-Rocker organizování pomoci v případě nemoci a zavedení společného hospodaření, které by vedlo až k založení "domu se společnou kuchyní" třeba pro jednu ulici či městskou čtvr. (Něco podobného jako byly lidové kuchyně během pařížské komuny, či později během španělské občanské války). Dále měly být zřízeny ženské kluby, místa kam by muži nesměli, zkrátka místa kde by se soudružky mohly scházet a diskutovat. Jako speciální ženská zbraň byl v progarmové brožuře popsán "bojkot konsumu jako podpora stávkujícího hnutí" a "bojkot rození dětí".
Tento více či méně rodově smířlivý program byl spoustou žen označen za nedostačující. Od roku 1924 vycházela pravidelná ženská příloha oficielního orgánu Der Sozialist (Socilaista) pod názvem Der Frauenbund (źenský svaz). V této bojovné příloze se psalo mj. o tom, že volná láska, v té době tolik diskutovaná, je ve skutečnosti výhodná leda pro muže. Nebylo nečasté mínění, že volná láska znamená, že jednomu soudruhovi v organizaci má být k dispozici několik žen. A i z toho vyplýval požadavek oddělených místností. Tak vzniklo mnoho ženských klubů a odděleně žijících partnerů. "Miluji svého muže stejně jako doposavaď, i když žijeme odděleně." (Die Sschöpfung)
Anarchistky, které zrovna v duchu "bojkotu rození dětí" striktně nehlásaly bezdětnost, formulovaly sociálně politický cíl samoživitelek. Usilovaly o společné vychovávání dětí v ženských komunitách. Aimée Köster píše v roce 1921 v Der Schöpfung o dvou fungujících berlínských ženských komunitách, ve kterých žijí matky se svými dětmi. Podle principu vzájemné pomoci společně hradí životní náklady.
Tato opatření byla vodou na mlýn těch soudruhů, kteří viděli mizet svá patriarchální privilegia a kteří byli nejvíce proti autonomním ženským svazům. A tak jeden düsseldorfský anarchosyndykalista píšící pod jménem "Espero" považuje za velkou chybu "tvoření zvláštních ženských organizací, díky kterým vznikla nová "třída" a nový "dualismus"". Zaměňuje ale příčinu za důsledek. Na otázku: "Jsou syndikalistické ženské svazy nutné?" si odpovídá: "Jenom tady v Düsseldorfu vznikl třikrát a teď je zase v rozpadu." Podle mužů nejsou ženy schopny takového stupně organizovanosti jako oni.
Docela jinak argumentuje Helmut Rebscher. Ten si zase myslí, že může ženám diktovat jak má jejich emancipace probíhat. "První krok k osvobození ženy musí být v ložnici, a ne ve vlastní organizaci." Toto formuloval Rebscher očividně s vědomím toho, že proletářka je hospodářsky zcela závislá na svém muži, a tak nemá zpravidla možnost tento první krok udělat.
Provokace některých soudruhů si vyžadovaly ostrou reakci žen. Franziska Krischer z Duisburgu se ve své reakci na "Espera" ptá: "Kde jsou tedy ty organizace mužů, které splnily své úkoly? Kdyby ženy byly ve stejné situaci, dala by se tato kritika pochopit, ale ženy jsou se sebeorganizováním teprve na počátku, a muži se takto organizují už 60 - 80 let a tak by měli být v tomto ohledu již vyškoleni!" a Traudchen Caspers se nechala ve svém článku slyšet: "Až se budeme organizovat stejně dlouho jako vy muži, a ocitnem se na stejně mrtvém bodě, tak pak budete mít právo na kritiku!"
Franziska Krischer ale v žádném případě nezůstává jen u sebe ospravedlňování. Dále reaguje na "Espera", že jeho tak z hrůzou pozorovaný nový dualismus je prastará skutečnost, "důsledek stoletého zotročení", kterého si ale muži všimli až když o něm ženy začaly mluvit. Ale Franziska vidí možnost, jak se osvobodit a přetrhnout stoletá patriarchálně-kapitalistická pouta. Ale ta šance spočívá hlavně v tom, že ženy vezmou svá práva do svých vlastních rukou a budou tak demonstrovat své nové sebevědomí. "Je to stará pravda, že se nikdy v historii nevzdala vládnoucí třída dobrovolně svých privilegií. Stejně tak nedají muži ženám dobrovolně rovnoprávnost. Tu si musí ženy samy vybojovat! Stejně jako je pravdivá věta: Osvobození pracujících může být provedeno jen jimi samotnými! Tak úplně stejné je to, že osvobození žen musí být dílem jich samých! (...) Když se ale ženám doporučuje, a vedou svůj boj v organizacích společně s muži, je to jako kdyby někdo tvrdil, že pracující mají za své osvobození bojovat ruku v ruce s podnikately!"
Závěrem vzkazuje Krischer jednoznačné varování svým soudruhům: "Můžete se chránit tím, že budete dávat návrhy na zrušení svazu! Ale bude věc jen svazu samotného, jak dlouho si nechá vaše poručníkování líbit!"
Formálně byla autonomie samostatně působícího svazu žen na 15. sjezdu FAUD v roce 1925 potvrzena. Ale toto papírové potvrzení mělo malý vliv na změnu myšlení některých soudruhů.
Po roce 1925/26 byly syndykalistické svazy žen v mnoha městech rozpuštěny, ale zbylo několik neorganizovaných žen, které až do roku 1933 pravidelně vydávaly přílohu Der Frauenbund. Ale překážky, které jim stavěli do cesty muži celá dvacátá léta, nezmizely. "Pořád jsem musely poslouchat, že muži svým ženám bránili v účasti na naších setkáních"
volně přeložila: Tamara
Podle knihy Silke Lohschelder a kol.: AnarchaFeminismus. Auf
den Spuren einer Utopie. UNRAST, Münster 2000
Poznámky:
pozn. 1 "Bojkot rození dětí" byla kampaň vedená německými ženami v reakci na první světovou válku. źeny odmítaly rodit děti pro válku a pro stát. Demonstrovaly tím, že děti které, porodily, byly "jejich" jen pokud je bylo třeba živit, potom nad nimi převzal "ochrannou ruku" stát.
Pokračování příště: Anarchistky a syndykalistky v odboji proti válce a fašismu.
