Surrealistická imaginace Emily Medkové-Tláskalové
"Všechno nasvědčuje tomu, jakoby nám konvence fotografie (dva rozměry, černá a bílá, velikost záběru, perspektivní dynamika) pomáhaly osvobodit se z našich vlastních konvencí. Poněkud nezvyklý vzhled tohoto reprodukovaného světa, který nás obklopuje; nezvyklý potud, pokud se odmítá podřídit našemu navyklému způsobu chápání a našemu pořádku."
(Allain Robbe-Grillet)
V prosinci minulého roku měla v Domě U Kamenného zvonu výstavu Emila Medková-Tláskalová; představitelka fotografie v surrealismu. Tvořit začíná koncem 40. let, po válce, kdy se surrealistická imaginace znovu nabízela jako východisko. V 50. letech se spolu s manželem Mikulášem Medkem připojuje ke skupině mladých básníků a výtvarníků, kteří se soustřeďovali kolem významného teoretika meziválečné avantgardy - Karla Teigeho. Díky tomu, že většina těchto umělců nemohla veřejně publikovat, vznikají samizdatové sborníky Znamení zvěrokruhu, Objekt, na kterém se Emila Medková-Tláskalová velmi aktivně spolupodílela.
Byly to fasády domů s tvářemi poznamenanými časem, dveře, kterými zdánlivě není kam vstoupit, šipky, které nikam nevedou, ztrouchnivělé dřevo a zrezavělý kov, jež se stávaly objektem její tvorby. Ale jak sama v jednom rozhovoru uvádí: "Nejde o popis předmětů, nejde ani o popis tváře vepsané do jiného předmětu, jde o to, co se evokuje." Její tvorba vyvolává pocit vysokého napětí, vnitřní dynamiky, které je často konfrontováno se zdánlivou neobsažností. V mnohých fotografiích je zachycen symbol uzavření a osamění. Součástí její tvorby bylo též hledání paralel fotografie a malířství. Vytváří analogie k obrazům Toyen, Ľtýrského, Paula Kleeho a dalších. V neposlední řadě je zde i úzká spolupráce s manželem; jejich díla se navzájem ovlivňují a prolínají.
Pohnutý život, který jim oběma připravil minulý režim (Mikuláš žije v nucené domácí izolaci a Emila vydělává na celou rodinu), velmi silně ovlivnil poslední období její tvorby.
"Není-li ve fotografii tajemství a nemá-li její realita druhý plán, nastává prázdno."
(Emila Medková-Tláskalová)
Dita
