Erotika versus pornografie

Gloria Steinem

Představte si obrázky lidí, kteří se milují - skutečně milují. Zobrazeni mohou být mnoha způsoby, ale většinou z nich vycítíte vzájemnou radost, kontakt a vřelost, empatii k tělu a nervovým vláknům partnera, sdílenou smyslnost a spojení dvou lidí, kteří jsou spolu, protože spolu být chtějí.

Potom si představte zobrazení sexu, ve kterém se objevuje násilí a symboly nerovné moci. Tento podtext může být patrný na první pohled: rány bičem, spoutané osoby, mušení či vražda prezentované jako sexuální vzrušení, skutečná poranění a podlitiny nebo pohlavní zneužívání dětí dospělými z jejich pozice moci. Může však být i skrytý: naznačení různých třídních vrstev, ras mocenského postavení nebo jen různých póz k vyjádření vztahu dobyvatele a oběti, nerovnoměrná nahota, při které je jeden člověk nahý a bezbranný, zatímco druhý je chráněn svým oblečením, nebo jen fotografie samotné ženy vystavené na odiv neviděnému, ale mocnému divákovi, kterého se očividně snaží uspokojit. (Je zajímavé, že i když na fotografii vidíme jen samotnou ženu, obvykle poznáme, jestli z toho má potěšení ona sama anebo je vystavována pro potěšení jiných.) Ale ať je tento podtext patrný či skrytý, nikdy zde nenajdeme mocensky vyvážený vztah či vzájemnou náklonnost. Velká část vzrušení a dramatického napětí totiž vyvěrá z představy, že jeden člověk ovládá druhého.

Mezi těmito dvěma druhy znázornění sexu je takový rozdíl jako mezi milováním a znásilněním, úctou a ponižováním, přátelstvím a otroctvím, rozkoší a bolestí. Přesto je mnozí lidé hází do jednoho pytle jako "pornografii" nebo "obscénnost", "erotiku" nebo "názorný sex", neboť pojmy sex a násilí jsou v jejich myslích nebezpečně propleteny a zaměňovány. Konec konců, aby si jedna skupina lidí udržela nezaslouženou nadvládu nad jinou skupinou, to přece vyžaduje násilí nebo alespoň hrozbu násilí. Navíc musí být tato hrozba co nejpřesvědčivější při intimním styku muže a ženy, kdy jim nejvíce hrozí, že jeden v druhém rozpoznají lidskost.

Zaměňování sexu a násilí je nejzřetelnější u všech forem sadomasochismu. Neschopnost empatie se rozrostla do takové míry, že mučitel či dokonce vrah může skutečně věřit, že bolest nebo ztráta života jsou přirozeným osudem jeho oběti; a tato oběť může postrádat tolik sebeúcty a citu pro empatický lidský kontakt, že si myslí, že za intimní styk a alespoň trochu pozornosti musí zaplatit bolestí a ztrátou svobody. Avšak ani v případě masochisty není pravděpodobné, že by očekával svou smrt. Přesto nám "snuff" filmy (tj. pornografické filmy, při jejichž natáčení dochází ke skutečným vraždám, pozn. překl.) i většina současné pornografické literatury vnucují názor, že pomalá smrt sexuálním utýráním je vrcholným orgasmem a maximální rozkoší. Tento druh "sebevraždy" je vyhrazen ženám. I když k sebevraždě inklinují daleko více muži, sebevražda muže není téměř nikdy prezentována jako sexuální rozkoš. Avšak sex je směšován s násilím a agresí i ve všech formách populární kultury a také v seriózních psychologických pracích a teoriích sexuálního chování. Názor, že agrese patří k mužské sexualitě a že pasivita či dokonce potřeba mužské agrese patří k ženské sexualitě, je součástí patriarchální kultury, ve které žijeme, knih, ze kterých se učíme a vzduchu, který dýcháme.

Dokonce i slova, jimiž vyjadřujeme své pocity, jsou zaplavena takovými premisami. Slova a fráze označující pohlavní styk jsou nejběžnějšími synonymy dobytí a pokoření (Dostal ji. Přeřízl ji. Sklátil ji.); sexuálně aktivní žena je děvka nebo nymfomanka, zatímco sexuálně aktivní muž je normální; a věcné i odborné líčení sexu udržuje tyto role při životě - např. muž do ženy vždy proniká, i když by se dalo říct, že žena muže obemyká.

Oddělení sexu od násilí či od hrozby násilí bude pochopitelně trvat hodně dlouho. A protože tento proces napadá vlastní jádro mužské nadvlády a normativnosti, bude narážet na velký odpor.

My však máme svá těla a jejich zdravý instinkt, který nám může být dobrým vodítkem. Bolest nás varuje před tělesným postižením a nebezpečím. Pokud pro nás v dětství nebyl tento vjem spojen s intimitou, sotva si spleteme bolest s rozkoší a láskou. Když v sobě odhalíme svobodnou vůli a sílu, velmi pravděpodobně odhalíme také svoji iniciativnost a radost ze sexu. Až muži nebudou moci ovládat ženy a budou si muset najít identitu, která nespočívá v nadřazenosti, objeví také, že spolupráce je zajímavější než podrobení, že empatie k jejich partnerce zvyšuje i jejich radost a že úzkostný strach z toho, aby byli schopni "podat výkon", se postupně rozplývá spolu s konvenčními názory na maskulinitu.

Nejdůležitějšími bojovníky této nové sexuální revoluce však budou ženy. V sázce je totiž naše svoboda, náš život a naše radost.

Začali jsme oddělovat sex od násilí v oblastech, kde bezprostředně hrozí nebezpečí fyzického násilí: napadaly jsme posuzování znásilnění jakožto jediného zločinu, kterému pachatel nemůže z biologických příčin odolat a o který si snad oběť říká sama; odmítaly jsme, aby bylo bití žen klasifikováno jako "násilí v rodině" a ignorováno zákonem: poukázaly jsme na nucenou prostituci a sexuální otroctví jako na celostátní i mezinárodní zločiny. S výjimkou bití manželek byly tyto požadavky brány vážně, a to díky podpoře mužů, kteří chtěli potrestat druhé muže za to, že kradou jejich ženský majetek. źeny mají doposud zřídkakdy tolik moci, aby jedna druhou mohla chránit.

Takové případy skutečně anti-ženského boje nás dovedly k propagandě, která k takovým postojům nabádá a legalizuje je - k pornografii. Právě když jsme začaly oddělovat znásilnění od sexu, uvědomily jsme si, že musíme najít nějaký způsob, jak oddělit pornografické zobrazení sexu jakožto zbraně proti ženám od zobrazení svobodně zvolené, vzájemné sexuality.

Klíč k řešení se nabízí v etymologii slov. Slovo pornografie pochází z řeckých slov porné (děvka, prostitutka nebo otrokyně ženského pohlaví) a graphos (psaní o něčem, popis). Pornografie tedy popisuje koupi sexu, což samo o sobě naznačuje nevyvážené mocenské vztahy, anebo sexuální otroctví.

Tato definice zahrnuje, anebo by měla zahrnovat, všechny případy takového ponižování, bez ohledu na to, zda otrokyněmi jsou ženy a dobyvateli muži nebo naopak. Zcela určitě například existuje homosexuální pornografie, kde jsou někteří muži zachyceni ve "femininní" roli oběti. Existuje také pornografie, ve které jsou tyto role převráceny, kde žena bičuje nebo týrá muže, i když je příznačné, že tento žánr vytvořili muži pro své vlastní potěšení, a ne ženy pro sebe, a že umožňuje mužům hrát si na oběti - avšak bez reálného nebezpečí. Existuje pravděpodobně i lesbická pornografie, kde jedna žena přijme maskulinní roli a z druhé ženy udělá svou oběť. Skutečnost, že ženy si takovou roli vyberou velmi zřídka, nelze vysvětlit nějakou biologickou nadřazeností, ale životem v kultuře, která ženy na násilí nenavyká. Ale ať je pohlaví účastníků jakékoli, veškerá pornografie napodobuje vzor žena-muž, dobyvatel-oběť, a téměř beze zbytku zobrazuje zotročenou ženu a jejího pána.

Dokonce i Prezidentská komise pro obscenitu a pornografii, jež bývá často nařčena, že ve svých zprávách zamlžuje či ignoruje očividné důkazy o existenci kauzálního vztahu mezi pornografií a násilím vůči ženám, definovala předmět svého pozorování jako zobrazení či slovní popis sexuálního chování, které "ponižujícím a zlehčujícím způsobem zpodobňuje roli a společenské postavení osob ženského pohlaví".

Zkrátka a dobře, v pornografii nejde o sex. Jde tu o zachování nerovnoměrného rozdělení moci mezi muži a ženami, což umožňuje a dokonce vyžaduje, aby byl sex využíván jako jedna z forem agrese. Slovem, které by dokázalo oddělit sex od násilí a dobýt zpět radost se sexu, by se mohlo stát slovo erotika. Pochází z řeckého slova eros (sexuální touha či vášnivá láska) a zahrnuje ideu lásky, svobodu volby a touhu po konkrétní milované osobě. Na rozdíl od pornografie e jejích odkazů na děvku či prostitutku nechává erotika otázku pohlaví zcela otevřenou. I když jak erotika, tak pornografie souvisí se slovním či grafickým popisem sexuálního chování, liší se od sebe jak pokoj s dveřmi otevřenými od pokoje zamčeného. Ten první může být člověku domovem, druhý však pouze vězením.

Potíž je v tom, že erotiky je tak málo. źeny byly málokdy natolik svobodné, aby ve svém životě vyhledávaly erotickou rozkoš, neřkuli ji samy vytvářely ve světě filmu, časopisů, umění, knih, televize a populární kultury - tedy všech oblastí komunikace, kterým vládnou jen výjimečně. Některé ženy a muži se sice pokouší zobrazit rovnocenný erotický sex, avšak jejich díla dosud nejsou součástí populární kultury.

A potíž je také v tom, že pornografie je tak mnoho. Tento podzemní proud anti-ženské propagandy existující ve všech patriarchálních společnostech zaplavuje naše ulice, kina a dokonce i naše domovy. Možná je to tak ale lepší. Ženy už alespoň nemohou předstírat, že pornografie neexistuje. Musíme buďto přijmout naše vlastní ponižování a týrání, které se objevuje každý den na titulních stránkách časopisů a na televizních obrazovkách, anebo se musíme postavit na odpor. Sotva najdeme stánek, kde by nebyla vystavena ženská těla spoutaná řetězy, s roztaženýma nohama skýtajícíma podívanou pro dobyvačného pozorovatele, s pohmožděninami nebo na kolenou, křičící bolestí, ať už skutečnou nebo hranou, předstírající potěšení z něčeho, co je netěší. Stejné obrazy nám nabízejí premiérová kina, doma pak časopisy a videokazety. Dokonce i videohry nabízejí postavy jako usmívající se ženu spoutanou provazem a mužskou postavu s erekcí, přičemž cílem hry je co nejvícekrát tuto ženu znásilnit. (Tak jako mnoho jiné pornografie má i tato hra rasistický a sexistický podtext. Usměvavá žena je indiánská dívka, muž, který ji má znásilnit, je generál Custer, a hra se jmenuje "Custerova pomsta".) I když se snuff filmy , ve kterých jsou ženy vykuchány a nakonec zabity, promítají ilegálně (mimo jiné i proto, že nedávno bylo poblíž kůlny jednoho kalifornského filmaře objeveno velké množství hrobů zabitých žen), filmy, které simulují vraždy žen umučením, se stále těší velké oblibě. ("Snuff" znamená v pornografickém slangu zabití ženy pro sexuální rozkoš. V tomto slově není cítit ani závažnost situace, která by byla navozena slovem vražda.) Stejně je tmu u dětských porno-filmů a časopisů, kde dospělí svlékají a pohlavně zneužívají děti. Vzrušujícím námětem často bývá, že "otec" znásilňuje "dceru". Některé dětské porno-časopisy radí, jakým způsobem lze pohlavně zneužít dítě, aniž by pachatel zanechal fyzický důkaz znásilnění. Předpokládá se totiž, že svědectví dítěte má ještě menší váhu než svědectví dospělé ženy.

Když čtete celkovou tržbu veškerého pornografického průmyslu, od časopisů jako Playboy a Hustler až po filmy typu Love Gestapo Style, vyjde vám ohromující částka osm miliard dolarů ročně, což je více než veškerá tržba tradičního filmového a gramofonového průmyslu dohromady. Skutečnost je ovšem taková, že velké množství tradičních filmových a hudebních obrazů je také pornografických, od gynocidních obalů desek, jako např. přebal slavné desky I'm "Black and Blue" from the Rolling Stones - and I Love It! (s obrázkem polonahé černošky připoutané k židli), až po stovky hororů se sexuální tematikou pro teenagery, ve kterých umírají mladé ženy sadistickou smrtí a znásilnění není prezentováno jako zločin, ale jako sexuálně vzrušující zážitek. A to tato ohromující částka nezahrnuje tržbu údajně "literárních" druhů pornografie, jako např. The Story of O (Příběh O) nebo díla Markýza de Sade.

Nebyli bychom pobouřeni, kdyby byla námětem poloviny našich nejpopulárnějších filmů a časopisů nacistická propaganda opravňující mučení a zabíjení źidů? Neprotestovali bychom, kdyby tématem vysoce oceňovaných "klasických" románů byla propaganda Kukluxklanu, která hlásala a dokonce oslavovala zotročení černochů? Dobře víme, že takováto rasistická propaganda ospravedlňuje následné rasistické činy - pogromy a lynčování. Je také známo, že testovaní jedinci měli po shlédnutí filmů plných násilí větší tendenci násilné činy omlouvat a byli ochotnější takové činy páchat. Proč tedy jen v propagaci sexuální agrese vůči ženám všech ras nevidí "tradiční moudrost" žádné nebezpečí? Proč je pornografie jediným mediálním násilím, o němž se předpokládá, že je "pojistným ventilem" k ukojení "přirozené" agresivity mužů, která se nemůže jinde vybít?

Prvním důvodem je směšování veškerého sexu, který nevede k početí, s pornografií. Lidé, kteří tvrdošíjně zastávají názor, že jediným morálním účelem sexu je plodit děti, označují jakýkoli popis sexuálního chování či nahoty za pornografii nebo obscénnost, anebo dokonce prohlašují, že jakékoli zobrazení sexuality či nahoty se příčí Boží vůli.

Zdá se, že lidé jsou jedinými živočichy, kteří zakouší stejně silný pohlavní pud a rozkoš v době, kdy mohou i nemohou počít. Ostatní zvířata prochází obdobím rujnosti a říje. Lidé ne.

Tak, jak se v průběhu naší evoluční cesty vyvíjela specificky lidská kapacita pro jazyk, plánování, paměť a vynalézavost, tak se vyvíjela i sexualita jako jedna z forem vyjadřování, jako způsob komunikace, který lze od reproduktivních potřeb oddělit. Pro lidi může sexualita znamenat, a často i znamená, vzájemné pouto, objevování podobností a sdílení emocí.

Sexualita se spolu s dalšími lidskými specifiky vyvíjela díky lidské schopnosti měnit lidské prostředí, fyzicky se mu přizpůsobit, a tak nakonec ovlivnit svou vlastní evoluci. Emočním důsledkem této spirálovité odbočky od ostatních živočichů však je, že nyní oscilujeme mezi obdobím objevování svých specifických schopností a obdobím pocitu osamělosti v neznámém světě, který jsme si sami vytvořili, pocitu strachu, který nás občas nutí hledat útěchu ve zvířecím světě a nabádá nás hledat v něm podobnost, která tam není.

Charakteristickým znakem lidského světa je například oddělování "hry" od "práce". Stejné povahy je i rozdíl mezi uměním a přírodou, intelektuálním a fyzickým výkonem. Lidé proto oslavují hru, umění a myšlení jako příjemné a významné kroky do neznáma. Nicméně jakýkoli přechodný problém nás opět dovede k nostalgii po naší zvířecí minulosti a k přesvědčení, že základy přežití, příroda a fyzická práce jsou jakýmsi způsobem hodnotnější či dokonce morálnější.

Stejně tak jsme prozkoumali i naši sexualitu, jako oddělitelnou od početí: příjemný, empatický a důležitý most, který nás spojuje s ostatními jedinci našeho živočišného druhu. Přesto nás chvílemi přepadá atavistické podezření, že sex je nekompletní či dokonce nezákonný a Bohem zavrhovaný, pokud nekončí nebo nemůže skončit početím.

Není divu, že tak odlišné pojmy jako "erotika" a "pornografie" jsou zaměňovány. Oba totiž pokládají za samozřejmé, že sex může být od početí oddělen, že lidská sexualita má i jiný smysl a cíl. To je také hlavním důvodem, proč mohou být oba tyto pojmy - dokonce i současnou kulturou - stále ještě zavrhovány jako stejným dílem obscénní a nemorální. Takovéto všeobecné zavrhování veškeré sexuality, jež se neváže k plození (a k patriarchálnímu manželství, kde jsou děti řádným "majetkem" mužů), se rozšířilo díky současnému odporu vůči nezávislosti žen. Lidé, kteří nesouhlasí s rovnoprávností žen, nejenže odsuzují sexuální výchovu a plánované rodičovství jako pornografické, ale pokouší se pomocí zákonů proti obscénnosti zastavit rozesílání informací o antikoncepci poštou. Bojí se totiž, že kdyby ženy skutečně získaly autonomní moc a mohly si samy určovat svůj sexuální a reproduktivní život (to znamená, kdyby měly v moci svá těla a tím i možnosti reprodukce), byla by celá struktura patriarchální společnosti zničena. Terčem těchto skupin je jakýkoli sex či nahota ležící mimo kontext patriarchálního manželství a povinného plození dětí.

Nepřekvapí ani, že tento nábožensky založený, fyzický odpor má svůj světský, intelektuální protějšek, který značně spoléhá na aplikaci "přirozeného" chování určitých vybraných částí zvířecího světa na lidi. To je však problematické samo o sobě. Takováto bádání Lvů Tygrovičů dávají svůj politický záměr nejjasněji najevo tím, jaká zvířata si vybírají a na jaké z jejich zvyků kladou důraz. Například u některých druhů primátů ošetřují samci svá novorozeňata, lví samci se starají o mláďata, slonice často velí stádu a samci tuňáků dělají kromě rození doslova vše, od sezení na vejcích až po obětování vlastních blan pro výživu nových přírůstků. Proto se možná tolik mužských šovinistů zabývá raději šimpanzi a paviány (z nichž mnozí jsou pozorováni v zajetí za netypických podmínek), neboť u těchto druhů mají samci vhodné dominantní postavení. Z jejich bádání pak vyplývá, že ženy by měly přijmout svůj živočišný osud, což znamená zůstat sexuálně závislé a zasvětit svůj život plození a výchově dětí.

Kdo chce takovýmto represím a reakcím oponovat, může být zlákán pokušením pouze zaměnit termíny a prohlásit, že veškerý sex je dobrý. Ve skutečnosti může být tato lidská činnost tak tvořivá či ničivá, morální či nemorální, jako kterákoli jiná činnost. Sex jakožto komunikace vysílá tak rozdílná poselství, jakými jsou vzájemná radost a nadvláda, život a smrt, "erotika" a "pornografie".

Druhým důvodem, proč není propagace sexuální agrese zpochybňována, je strach z omezování občanských svobod. Toto znepokojení a starost o soukromí pramení z představy, že protest proti pornografii narušuje soukromý sexuální život a napadá filosofii vzrušení kdekoli a čímkoli. Lidé, kteří se považují za přátele pokroku a občanských svobod, mohou být také znepokojeni kvůli třídní zaujatosti a tvrdit, že pornografie je jenom "erotika dělníků". Někdy mohou použít prostý argument, že oni sami mají pornografii rádi a proto má pornografie svou oprávněnost. Nejčastěji však jejich opozice staví na strachu z cenzury, z omezování svobody tisku a porušování prvního dodatku americké ústavy, který zaručuje svobodu projevu.

V každém případě lze těmto námitkám liberálů čelit mnohem snadněji než námitkám těch, kteří koncept rovnosti odmítají, protože se jejich námitky nezakládají na skutečnosti. Je sice pravda, že nezávislost a autonomie žen by zbourala celou patriarchální společnost; tím jsou konzervativci právem znepokojeni. Není však pravda, že pornografie je soukromou záležitostí. Kdyby se jednalo pouze o muže, kteří píší někde v ústraní šovinistickou literaturu, aby zmírnili svoje sexuální trable, vyvolalo by to sice mezi ženami smutek a ostražitost, ale ne zlost, pobouření a strach jako při konfrontaci s hlásáním sexuálního fašismu v novinových stáncích, na plátnech kin a televizních obrazovkách. Lokální regulace veřejného vystavování pornografie není prosazována, sexuální otroctví a zneužívání dětí zůstává nepotrestáno, násilné využívání mladistvých bezdomovců policie ignoruje a mučení či vražda prostitutek pro sexuální vzrušení mužů bývá zastřena jakousi utěšující představou, že tyto ženy si o to řekly samy.

Ve všech ostatních oblastech soukromí je omezování jedinců porušením jejich práv a bezpečí. To musí platit i o pornografii. V tuto chvíli však pornografie těmto pravidlům nepodléhá, jako by existovala téměř mimo svět zákonů.

Pokud jde o třídní zaujatost, nelze prostě a jednoduše říci, že pornografie je erotika s nižším vzděláním. Z původu slov pornografie a erotika i ze způsobu, jakým je feministky bojující proti pornografii opatrně používají, vyplývá, že rozdíl mezi těmito slovy není umělecký ani ekonomický, ale je to rozdíl v jejich samé podstatě. V pornografii jde o dominanci. V erotice jde o vzájemnost. (Každý muž, který je schopen vcítit se do pocitů ženy, tento rozdíl snadno rozpozná, když se podívá na fotografii či film a představí si sám sebe na místě ženy. Vyšlo najevo, že muži nemajetní a diskriminovaní jsou schopnější takové empatie více než muži zámožní.) Nejlépe tuto záležitost ozřejmuje fakt, že argument o třídní předpojatosti obvykle vznášejí liberálové obhajující pornografii jménem dělnické třídy, a ne samotní mluvčí dělníků.

Názor, že pornografie je v pořádku, protože se lidem líbí, je ve zdrcující většině pochopitelně názor mužů. Od doby, kdy se Kinsey začal tímto tématem zabývat, až do současnosti výzkum potvrdil, že pornografii kupují muži a že většinu mužů vzrušuje, zatímco většinu žen pornografie rozčiluje, ponižuje a vůbec nevzrušuje. Bylo tomu tak, i když ženám ukazovali sexuálně explicitní materiál, ve kterém mohla být zahrnuta i erotika, neboť Kinsey spolu s ostatními nečinil mezi těmito pojmy žádný rozdíl. Kdyby takové výjimečné případy rovnocenného sexu zcela zmizely, mohla by pornografie pro většinu žen sloužit jako terapie na odpor k sexu. Přesto mnoho mužů i někteří psychologové považují ženy, které nevzrušuje jejich vlastní útlak, za prudérní, frigidní nebo celkově nezdravé. Ti stejní muži budou však už sotva tvrdit, že antisemitská a rasistická literatura má své oprávnění, protože se jim líbí, nebo že chtějí, aby jejich děti přijaly stejné názory na lidi jiných ras a společenských tříd jako ty, které byly vnuceny jim. Potíž je v tom, že ponižování žen všech ras je stále ještě považováno za normální.

Ještě je zde několik žen, které pornografie vzrušuje a které jsou rozzlobeny, že ostatní ženy nevzrušuje. Část jejich zlosti však plyne z nedorozumění: nesouhlas s pornografií neznamená odsuzování žen, které byly vychovávány k víře, že sex a dominance jsou dvě strany téže mince, ale nesouhlas s názorem, že takováto dominance je jedinou formou, jakou se normální sexualita může projevovat. Někdy pochází jejich zlost z podceňování sebe samých.: když je žena vzrušena fantazií o znásilnění, neznamená to, že chce být znásilněna. Jak upozornila Robin Morgan, charakteristickým znakem fantazie je, že ji člověk sám ovládá. Jak muži tak ženy si vysnívají fantazie o znásilnění, ve kterých pasivně vyčkávají, zatímco ostatní jednají podle jejich nevyslovených přání - ale stále to jsou jejich přání. Určité množství zlosti, obzvláště pokud pochází od žen, které se považují za feministky, je způsobeno neochotou rozlišovat mezi tím, co pro nás platí dnes, a tím, co by mohlo někdy v budoucnosti přinést zlepšení pro všechny ženy. Dnes například ženu přitahují muži, kteří jsou vyšší, silnější a starší než ona, a ona přesto ví, že takovéto povrchní omezování výběru mužů, které má ráda a s kterými se ráda miluje, nebude ve svobodnější a méně konvenční budoucnosti existovat. Podobně mohou některé lesbické páry napodobovat mužské a ženské vzory chování, které byly naším jediným modelem pro intimní vztahy, ať už heterosexuální či nikoli, a přesto mohou tyto staré vzory vidět bez závoje a snažit se je zrovnoprávnit. Neznamená to, že ženy, které nachází v pornografii zalíbení, nemohou být zároveň feministkami, ale že musíme samotnou pornografii rozpoznat jako nepřítele bezpečnosti a rovnoprávnosti žen, a tudíž i jako nepřítele feminismu.

Nakonec tu máme poslední argument proti feministickým anti-pornografickým kampaním odvolávající se na první dodatek ústavy. Je to nejúctyhodnější veřejná opozice, ale také opozice nejméně opodstatněná.

Feministické skupiny neusilují o cenzuru pornografie, ani o cenzuru nacistické literatury či rasistické propagandy Kukluxklanu. Jednak proto, že jakákoli společenská definice pornografie v patriarchální společnosti (nebo definice rasistické literatury v rasistické společnosti) by s velkou pravděpodobností poškodila ty nepravé. Svobodně zvolené homosexuální vyjádření by mohlo být považováno za více pornografické než "snuff" filmy a osvětové kurzy o antikoncepci pro mladistvé za obscénnější než sexuální otroctví. Kromě toho by cenzura sama o sobě, i kdyby byla řádně definována, jen zatlačila pornografii do větší ilegality a tím - podle vzoru obchodu s drogami - i k větší lukrativnosti. Nejdůležitější však je, že první dodatek ústavy je součástí prohlášení o právech jednotlivců na ochranu před státní intervencí, které se feminismus snaží rozšiřovat, a ne oklešťovat: např. právo žen svobodně se rozhodnout, zda a kdy budou mít děti. Když protestujeme proti pornografii a informujeme o tom ostatní, jako to dělám teď já, posilujeme první dodatek ústavy tím, že ho používáme v praxi.

Jedinými právnickými kroky, které zatím feministky navrhly, jsou trestní stíhání výrobců pornografie, kteří jsou obviněni z vraždy či těžkého ublížení na těle, trestní stíhání lidí, kteří zneužívají nezletilé děti, prosazování již existujících regulačních a dalších zákonů, které jsou zatím ignorovány díky uplácení státních úředníků a placení obrovského nájemného pornografickým magnátům, a uplatňování statutu veřejného pohoršení, který vyžaduje, aby pornografie nebyla vystavována na veřejných místech, kde se pohledu na ni nelze vyhnout. Všechna tato opatření posilují existující zákon a žádné z nich nemůže být interpretováno jako ohrožení prvního dodatku americké ústavy.

Příčinu této polemiky mohla způsobit kouřová clona zahalující jádro věci. Tak jako někteří ohleduplní bojovníci za občanskou svobodu odsuzovali feministické kampaně proti znásilňování jakožto snahu, která skončí uvězňováním mužů tmavé pleti a nemajetných anebo poskytne další záminky k trestu smrti, tak jsou odsuzovány i současné anti-pornografické kampaně. Ve skutečnosti však větší publicita věnovaná znásilnění odhalila skutečnost, že psychiatři, pedagogové a jiní odborníci bílé pleti mají násilnické sklony jako kdokoli jiný, a provedené změny v zákoně zredukovaly tresty na ty, které jsou přiměřenější a budou tudíž snáze uplatňovány. Úsilí feministek přivodilo také změnu v definici znásilnění, a to tak, aby i muži byli chráněni.

I když neexistují statistiky o spotřebitelích pornografie, prodavači, majitelé kin, dealeři s videokazetami, zaměstnanci zásilkových domů a další lidé, kteří této klientele slouží, mluví obvykle o jejich solidnosti, jejich profesionálním postavení, oblecích, diplomatkách, bílé pleti a dalších charakteristických znacích střední vrstvy. Například poslední odhalené promítání "snuff" filmu ukazujícího skutečnou vraždu se uskutečnilo při promítání pornografických filmů pořádaném vysoce postaveným společníkem jedné vážené právnické firmy. Tuto akci pořádal pravidelně jednou za měsíc pro skupinu svých přátel včetně jiných právníků a soudců. Jeden z přítomných ve své výpovědi uvedl, že mnozí byli "v rozpacích" a "nevěděli, co říci". Avšak nikdo z přítomných neprotestoval, natož aby svědectví o vraždě poskytl policii. I když určité množství znepokojení kvůli cenzuře může být upřímné (buď je výsledkem lživých zpráv o tom, že feministky bojující proti pornografii skutečně vyžadují cenzuru, anebo pramení ze zaměňování feministických skupin s pravicovými, které pornografii jednak chybně definují, jednak chtějí cenzurovat), jeho velká část je patrně pouze záminkou k zachování pornografického státu quo.

Vypadá to, že překážky bránící útoku na pornografii se nápadně podobají rozdělování žen na panny nebo děvky, což dříve byly pro ženy jediné možnosti volby. Pravice tvrdí, že vše, co není panenské či mateřské, je pornografie, a proto vedou všeobecnou kampaň proti sexualitě a nahotě. Levice tvrdí, že pokud je sex definován muži, tak je v pořádku, a proto pornografii hájí. Ženy, které se nechtějí stát oběťmi, a muži, které ponižuje tyto oběti z žen dělat, čeká dlouhý boj. Pornografie bude existovat, dokud budou chlapci přesvědčováni, že měřítkem mužství je ovládnutí a podrobení žen, dokud bude společnost odměňovat muže, kteří vědí, že úspěch či dokonce jakákoli činnost - jak v sexu, tak i v jiných oblastech života - závisí na podřízenosti žen.

Nyní však máme možnost vylíčit naše rozhořčení a oddělit sex od násilí. Nebojíme se veřejně demonstrovat proti pornografii, vykázat pornografické filmy a časopisy ze svých domovů, bojkotovat jejich dodavatele, jednat třebas i se svými přáteli a členy rodiny, kteří pornografii podporují, tak, jako bychom jednali s člověkem, který našel zalíbení v nacistické literatuře či učení Kukluxklanu.

Dokud definitivně neoddělíme sexualitu od agrese, bude tu více pornografie a méně erotiky. V postelích se budou odehrávat malé vraždy a velmi málo lásky.

Převzato z časopisu Potměchuť, téma: sexualita ženy.

Překlad Pavla Buchtová