Moderní anarchofeministická teorie stojí a čerpá zejména z děl dvou amerických anarchofeministek Peggy Kornegger a Carol Ehrlich. Tyto dvě radikální feministky se angažovaly zejména v sedmdesátých letech 20. století, tzn. v druhé vlně feminismu. Jejich myšlenky a myšlenky jejich současnic byly samozřejmě nadále diskutovány a rozvíjeny. Rády/i bychom vám teď představily/i několik základních tezí z prohlášení výše zmíněných radikálních feministek.

V úvodu konstatují autorky, že spojení anarchismu s feminismem je prakticky dokonalé sjednocení principů a ideálů. Protože tyto ideje nejdou proti sobě, naopak se v mnoha ohledech doplňují a podporují. Obě se mohou vzájemnou integrací jedině obohatit.

1) Radikální feministky jsou samozřejmě i anarchistky: Na základě jejich náklonnosti k nehierarchickým vztahům, jejich zálibě spolupracovat v malých skupinách, dále na základě jejich schopnosti využívat sílu, která je v masách, se feministky můžou nazývat anarchistkami.

2) Anarchismus a feminismus si navzájem odpovídají a mohou se navzájem doplňovat. Jeden z hlavních důvodů, proč si anarchismus a feminismus tolik odpovídají je, že oba tyto společenské koncepty kladou důraz na proměnu, resp. že obě tyto učení pamatují na revoluci všedního dne.

3) Anarchismus poskytuje feminismu revoluční koncept, tzn. jasné porozumění společenské hierarchii a autoritě. Anarchismus předkládá ekonomickou analýzu, navrhuje organizační principy a také možný plán revoluční akce. Anarchismus posiluje vědomí o nutnosti masového hnutí a revoluce, která bude vedena a organizována masami, na místo elitářských konceptů revolucionářů z povolání.

4) Feminismus rozšiřuje anarchismus o zahrnutí jiných vykořisťovatelských vztahů, doplňuje ho o "ženskou složku", a tím celou jeho teorii zaokrouhluje. Feminismus poznal, že všechny druhy vykořisťování stojí na společných principech, že se osobní, ekonomický a politický útlak manifestuje v našem životě. Feminismus nabízí anarchistickým mužům objasnění jejich maskulinního dědictví, které zapříčinilo zakrnění emocí a schopnosti sebevyjádření. Feminismus dal anarchismu smysl pro spojení stávajícího anarchistického povědomí s lidskou potřebou krásy, přátelství a sebevyjádření.

Kornegger/Ehrlich zdůrazňují, že Kropotkinův anarchistický komunismus je dokonale slučitelný s feminismem, protože také klade, stejně jako feminismus, důraz na duchovní, emocionální a individuální aspekty lidské přirozenosti. Tyto aspekty jsou totiž pro feminismus velmi důležité.

Pojem feminismus autorkám nedostačoval. Hlavně proto, že už tehdy byl silný proud tzv. buržoazního feminismu, (tento proud dnes nazýváme liberální feminismus, pozn. překl.) jehož základní charakteristika je snaha o rovnoprávnost obou pohlaví v rámci kapitalistického systému, proti čemuž se už tehdy v sedmdesátých letech postavil jak tzv. černý feminismus (černošský feminismus, který byl od začátku velmi radikální) tak radikální feminismus, který je možno chápat jako myšlenkový předvoj anarchofeminismu. Revoluční anarchofeministky požadovaly nejen zrušení patriarchátu (což měly společné i s jinými feministickými proudy) ale také zrušení všech jiných forem útlaku, protože cílem anarchofeminismu je odstranění všech forem útlaku ve všech oblastech života! Anarchofeministky samozřejmě odmítají matriarchát jako alternativu k patriarchátu, protože samy nejlépe vědí, co se za nadřazeností jednoho pohlaví nad druhým skrývá. Anarchofeministky1) velmi kritizovaly nukleární rodinu, v její struktuře totiž spatřovaly jednu s forem autority, snažily se najít jinou formu spolužití. Stejně jako Emma Goldman viděly Kornegger a Ehrlich šanci ve volné lásce. Všechny tři tvrdí, že sexualita nesmí být zatížení pocitem viny, každá/ý by měl hledat své sebeurčení a určit si svobodně kdy, kde a s kým bude navazovat sexuální vztahy. Protože osvobozená sexualita je důležitým předpokladem pro novou svobodnou společnost.

Anarchofeministky nehledaly alternativu pouze k nukleární rodině, ale i k jiným společenským institucím. Neměli tendenci narozdíl od liberálních feministek zapojovat se do struktur, ať už politických, mediálních či hospodářských. Proti soukromému vlastnictví jakožto pilíři kapitalismu stavěly společný užitek, spolupráci a dobrotu. Vytvářely alternativní struktury pomoci například pro znásilněné nebo svobodné matky, zakládaly alternativní rádia, svobodné školy, nezávislé časopisy. tento "protisystém" byl budován na samých hranicích kapitalistické společnosti. Nejednalo se tedy o nevládní organizace. Cíl anarchofeministického hnutí byl tedy i v podkopávání systému založeného na konkurenci a profitu pomocí těchto alternativních svépomocných a solidárních struktur.

Další myšlenka byla, že prostředky společenské přeměny musí odpovídat ideji cíle, který má být dosažen. Anarchofeministky vždy kladly velký důraz na slučitelnost teorie a praxe. Podle anarchofeministek nemusela být sociální revoluce bezpodmínečně nenásilná, ale musela obsahovat tyto tři součásti: Výměnu zkušeností a idejí, přímou akci jako stávku, sabotáž či bojkot, a hlavně permanentní zkoušení alternativního nehierarchického způsobu života.

Kornegger a Ehrlich podobně jako Goldman si uvědomovaly, jak důležité je pro revoluci obnovování energie skrz hru a zábavu. Anarchofeministky sedmdesátých let požadovaly vlastní organizaci, která bude zastupovat jejich koncepci, ale v žádném případě se nebránily spolupráci s dalšími antiautoritářskými subjekty.

Podle knihy: Silke Lohschelder a kol. Anarchafeminismus, auf den Spuren einer Utopie, UNRAST, Münster 2000.

Volně přeložila a redakčně upravila: Tamara