Hovory žen s muži jsou mezikulturní komunikací

Žena přijde domů z práce, ale muž se jí nezeptá, jak se celý den měla. Přitom ona na takovou otázku čeká. Ne proto, že by se zrovna událo něco převratného, ale prostě proto, že jí tím dá najevo, že mu není lhostejná. On ale takovou otázku nepoloží - pokud se nic zásadního nestalo, není o čem mluvit, a pokud se stalo, ona mu to přece sama řekne. źena je zklamaná, muže její postoj rozladí a oheň je na střeše. Přitom tato situace je jen zářnou ukázkou toho, že muži a ženy uplatňují při komunikaci rozdílné principy a vlastně hovoří zcela odlišným jazykem.

Americká lingvistka Deborah Tannen dokonce tvrdí, že rozhovor mezi mužem a ženou je mezikulturní komunikací, neboť dochází ke střetu dvou odlišných hovorových stylů. Přestože na sebe mluvíme česky, mezi jazykem mužů a žen lze vysledovat jasné rozdíly. Většina z nich vzniká v samém procesu socializace, kdy se učíme mluvit a prostřednictvím jazyka poznáváme svět a konstruujeme vlastní identitu. Ačkoli si to rodiče jen těžko přiznají, odmalička komunikují odlišně s dcerami a syny. To prokázal mírně podlý experiment, kdy stejné miminko bylo oblečeno nejprve do modrých dupaček - barvy v západní civilizaci jasně signalizující, že se jedná o chlapečka - a poté do růžového oblečku, což je jasně "holčičí" barva. Zatímco pronikavý pláč dítěte v modrých dupačkách lidé interpretovali jako znak chlapcovy budoucí síly a průbojnosti, ten stejný pláč toho stejného dítěte oblečeného do dupaček růžových byl chápán jako projev citlivosti a lidé se holčičku snažili něžně ukonejšit.

Schopnost děvčat vyjádřit své emoce je rozvíjena mnohem více, než u chlapců, jejichž komunikace je zaměřena spíše na jasné, stručné informace. Z toho vyplývá zásadní rozdíl: ženy používají jazyk vazeb a intimity, zatímco muži jazyk postavení a nezávislosti. Muži se cítí lépe, když podávají informace, vyjadřují názory a autoritativně hovoří ke skupině. źenám je naopak bližší podporovat druhé v komunikaci a nevyčnívat. Proto muži zápasí se slovy, mají-li ve chvílích intimity vyjádřit své city, proto bývá pro ženy ve vysokých funkcích často obtížné oslovit na pracovních mítincích širší publikum, složené navíc mnohdy převážně z mužů. Jejich situace je o to složitější, že přizpůsobí-li svůj řečnický styl autoritativnímu postavení, riskují, že v očích publika zkompromitují svou ženskost. Proto ženy podle Deborah Tannen říkají ano, aby vyjádřily rozumím, chápu. Muži řeknou ano, jen když souhlasí. Naopak v nesouhlasu ženy spatřují skryté sdělení hrozby visící nad intimitou. Ovšem muž v možnosti nesouhlasu vidí právě znamení intimity. Sama domácí pohoda může mít pro muže a ženu velmi protikladný, až neslučitelný význam. Pro mnoho mužů domov znamená místo, kde se nemusí prosazovat a budit dojem svým slovním projevem. Konečně jsou v situaci, kdy se od nich nežádá mluvení. Jenže pro ženy znamená domácí pohoda možnost popovídat si se svými nejbližšími, svobodu mluvit a nestarat se, jak budou jejich slova posuzována. Ale pokud o takovém rozdílu v představách o domácí pohodě nevíme, můžeme jí jen těžko dosáhnout.

Muži používají řeč především pro sdělování informací, jako prostředek zachování vlastní nezávislosti a udržení svého postavení v hierarchickém společenském řádu. źeny užívají řeč v první řadě jako nástroj pro sbližování. Zajímavý je příklad s řidičem, který nezná cestu, ale raději desetkrát projede tou stejnou ulicí, než aby se zeptal na směr. Přitom jeho partnerce na sedadle spolujezdce takové jednání připadá směšné a sama by se dávno na cestu optala. Jenže pro muže by stočení okénka a otázka po směru znamenalo přiznání slabosti a kapitulace. Naopak ženy západní civilizace jsou naučené a zvyklé prosit o pomoc a přijímat ji. Muži pak cítí svoji čestnou povinnost prosbě vyhovět, a se jim to právě hodí nebo ne.

Když si spolu ženy povídají v situacích neformálních, přátelských a zaměřených na sbližování, často používají spolupracujícího překrývání: posluchačky mluví zároveň s vypravěčkami, aby tím daly najevo účast, porozumění a podporu. Právě tento zvyk vedl mužské posluchače k vytvoření stereotypu, že ženy jsou kdákavé slepice. Toto skákání do řeči, jež ovšem není vůbec nezdvořilé, vytváří pevnou zpětnou vazbu. S muži podle Jeniffer Coates, která studovala konverzaci mezi ženskými přítelkyněmi, obvykle stejným způsobem plným vřelosti a emocí hovořit nelze. U žen nejde totiž ani tak o to, co je sdělováno, nýbrž jak je to sdělováno. To muži považují za zbytečné caviky, neboť pro ně je důležitá informace.

Když se lingvisté zeptali žen, co nejčastěji dělají se svými přítelkyněmi, jako hlavní odpověď vždy zaznělo: "Povídáme si." Mluvení je pro ně totiž základním konstitučním prvkem přátelství. Mluvením se dělá přátelství. Tázané ženy uvedly, že společně navštěvují galerie, kina, restaurace, ale všechny tyto činnosti jsou vlastně jakousi "záminkou" pro to, aby si v první řadě povídaly. Hlavními tématy rozhovorů žen podle výzkumů jsou: lidé - partneři, děti, přátelé, ženy samy.

Současné chápání ženskosti je nastaveno tak, že vidí ženy jako milující, svědomité (ve vztahu k rodičům a partnerům), nekritické (ve vztahu k dětem) a pečující o svůj vzhled (zejména co se týče tloušky). Avšak jak ukazuje každodenní život, ženy nejsou tak pasivní, jakými by je chtěla převládající ideologie mít. Musejí však ještě bojovat za to, aby mohl být veřejně odkryt alternativní diskurz, v němž si beztrestně postěžují na to, jak strašně je štve jejich matka, že jim děti lezou na nervy a že je jim ukradené, když nemají velikost punčoch považovanou za jedinou správnou a ideální.

Bohdana R.