LÍBA TAYLOR - NEVIŇÁTKA

Zdá se, že poslední dobou obrovsky vzrostl počet (mezinárodních) humanitárních organizací, zpopularizovaly se snahy o ochranu lidských práv, lepší kvalitu života a životní podmínky ve Třetím světě, a vůbec "západ" se snaží být vůči rozvojovým zemím velmi humánní. Stále je slyšet o "těch hodných Evropanech", kteří v Asii, Africe či v Jižní Americe zachraňují nebohé domorodce a přiváží s sebou vzdělání, očkování a léky, ochotnou péči o staré a nemocné lidi, jídlo, oblečení atd. atd. Pokud se však jedná o humanitu v rámci Evropy či Severní Ameriky patrně není dost "svatá", aby se s ní někdo obtěžoval - myslím, že ani jeden z těchto kontinentů na tom není s korektně lidským chováním nejlépe, čímž však nechci zatracovat toto chvályhodné snažení v rozvojových částech světa. Je však otázka, zda se těmito aktivitami, na které stále někdo pěje chválu - nejzářnějším příkladem toho jsou např. masová média, opravdu něco trvale změní. Ano, zmírní se dopady ozbrojených konfliktů (které však některé organizace propagované jako velmi altruistické samy vyvolávají - viz OSN), zachrání se mnoho životů dodáním potřebných léků či očkování, jídla a šatstva, ženy se mohou rekvalifikovat na lepší pracovní místa, což je odpoutá od naprosté závislosti na rodině, ale jsou tyto změny opravdu převratné? Změní se něco v globální situaci rozvojových zemí?

Líba Taylor je jednou z fotografek a fotografů, jejichž dílo začalo být aktuálně ceněno paralelně s rozmachem humanitárních projektů a organizací, jakožto lidí kteří toto nepokrytě svaté dobro dokumentují.

Fotografická činnost této převážně v zahraničí známé fotografky, která používá klasického stylu legendárních zakladatelů fotografického dokumentarismu Lewise Hinea, Jacoba Riise, Dorothey Lange, se specializuje na problematiku Afriky, Asie a Jižní Ameriky. Již 20 let pracuje na dokumentaristických projektech pro světové humanitární organizace (UNICEF, Save the children Fund, Actionaid, UNHCR, WHO, UNAIDS, aj.). V jejím stručném životopise je uvedeno, že "má zvláštní nadání ryze ženské komunikace s fotografovanými lidmi a pochopení pro jejich životní situaci, ví, jak fotografovat, aby vyhověla potřebám humanitárních organizací, a přitom jsou její snímky naplněné osobním účastenstvím a něhou.".

Její fotografie ze současné výstavy "Neviňátka" mapují situaci především žen a dětí v Africe (Etiopie) a Asii (Indie, Kambodža). Cílem jejího objektivu jsou děti, které najdeme na obou stranách zbraně, ženy pečující v nelehkých podmínkách o své děti, ženy při práci na poli nebo v nemocnici, ženy v uprchlických táborech či táborech pro ženy s dětmi v nouzi, indické jogínky, které jejich rodiny jako určitý druh sebevykoupení "darovali" do chrámů, kde se z nich stávají sexuální otrokyně a jsou cílem opovržení všech ostatních z vesnice, ženy znetvořené kyselinou jakožto tradiční trest za odmítnutí nápadníka, staří nemohoucí lidé, školy pro dospělé (hlavně pro ženy.

Líba Taylor vystudovala kromě španělštiny a filmové a televizní tvorby na universitě v Bristolu i prestižní školu dokumentární fotografie ve Walesu. Získala celou řadu britských a mezinárodních cen, v roce 2001 získala v soutěži Czech Press Photo cenu Českého výboru pro UNICEF za své snímky uprchlíků ze Sierra Leone. Cílem její tvorby je podle jejích slov "snaha ukazovat světové veřejnosti věci, které je nutno napravit".

Fotografů/fotografek s cílem zdokumentovat a ukázat široké veřejnosti problémy, které jsou závažné a "západní" člověk nemá tolik příležitostí se s nimi setkat, je více, jak jsem již výše naznačila, čímž vznikají rozdíly v technikách a formách vyjádření této současné problematiky. Před časem byla k vidění ve výstavních síních Mánesa výstava fotografa Sebastiao Salgada nazvaná příznačně "Exodus", která se lišila od "Neviňátek" svou přímostí a nezaujatostí. Je to možná tím, že autor nespolupracuje s humanitárními organizacemi (pokud ano tak velmi omezeně) a není tak nucen fotit zaujatě, ale jistým způsobem odhaluje pravdu o životních podmínkách mnoha lidí, na což je třeba reagovat. Také se mírně lišil zaměřením - svým dílem se Sebastiao Salgado věnuje především Jižní Americe. Myslím, že však ve focením hrůz Třetího světa či v krátkozraké činnosti humanitárních organizací není spasení současné situace. Lidé na výstavě se zhrozí nad zobrazenými denními faktickými událostmi života v rozvojovém světě, avšak poté co opustí výstavní síň ve svých botách značky Adidas, na jejichž výrobě se podílely ženy a děti za peníz neúměrný jejich práci, jsou schopni o tom pouze na úrovni diskutovat.

Skutečná změna, podle mého názoru, nastane teprve až se těmto rozvojovým zemím dá prostor ke skutečnému rozvoji, až přestanou být vydírány nadnárodními institucemi, až je nebude omezovat násilná globalizace, až děti nebudou nuceny bojovat, až nebudou děti i dospělí muset otročit pro nadnárodní korporace, až se ženy začnou skutečně emancipovat a vymaňovat se ze svazujících společenských a náboženských tradic.

Výstava "Neviňátka" Líby Taylor se konala v Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka 18.6. - 21.7. 2002

Leny