Pro život nebo proti němu?

K napsání tohoto krátkého zamyšlení mě inspirovalo nejen označení anarchisté pro život, o nichž najdete příspěvek v tomto čísle Přímé cesty, ale také reakce jednoho z čtenářů časopisu A-kontra (A-kontra 6/2002), který reaguje na přímou akci Feministické skupiny 8. března proti Hnutí pro život v ČR (informace o této organizaci naleznete v PC II a informace o naší protiakci v Siréně č. 4 či na našich webových stránkách).

Velmi mě překvapilo, že řada lidí "skočila" na ideologii pro-life hnutí. Přistoupila na jejich politiku, která je označuje jako skupiny "pro život" a skupiny, které proti jejich aktivitám vystupují za propagátory interrupcí. Jak však již z označení protestujících skupin vyplývá - pro svobodnou volbu, nepropagují interrupce jako jediné možné a správné řešení, ale prosazují, aby žena (při zvážení všech pro a proti a při zvážení práv a s nimi spojené odpovědnosti) měla možnost se svobodně rozhodnout, zda si dítě ponechá či ne. Polarizace těchto dvou skupin, které stojí proti sobě, není založena na argumentaci pro život či pro smrt, ale na polaritě svobodné volby a umělého zákazu.

Skupiny pro život většinou prosazují velmi omezené "právo na život", právo na život pouze určitých skupin dětí - dětí té správné národnosti a barvy pletí, "kulturní vyspělosti", či dětí, které se narodí v manželství - tedy v jediném jimi uznaném manželském svazku. I to je případ Hnutí pro život ČR, které sice propaguje "právo na život", ale zároveň říká, že homosexuálové děti vychovávat nemohou, nemanželské děti škodí společnosti a zcela odmítají umělé oplodnění, i když i to je často jedinou cestou pro neplodné ženy či muže, kteří se rozhodnou mít děti. Není snad třeba dodávat, že stále stoupající počet neplodných lidí je důsledkem zhoršeného životního prostředí atd.

Navíc tyto skupiny neříkají pouze, že interrupce je špatná věc, a nevysvětlují, proč by ji žena neměla podstoupit, ale trvají na legislativním zákazu interrupcí. Ignorují při tom fakt, že je to zcela nesmyslné řešení, které nejenom že nic neřeší, ale zároveň vytváří také problém nový: sféru ilegálně prováděných interrupcí, které jsou nejen zdravotně velmi nebezpečné, ale vytváří také podmínky pro černý trh, ženu sekundárně viktimizují atd.

Zcela se ztotožňuji s názorem Aileen O´Carroll, která říká, že "je možné být anarchistou/-kou a mít morální námitky proti potratům. Není však možné být anarchistou/-kou a nepodporovat svobodnou volbu." Dále se ptá, kdo by tedy jinak za ženu rozhodoval: právníci, soudy nebo policisté? (Siréna 2/2001) Navíc k potratu často nevede neodpovědnost, ale také špatné sociální podmínky, nastavení současného společenského zřízení, které podporuje zisk na úkor lidí a řada dalších faktorů. A často se skutečně jedná o velmi krajní řešení.

Ano, jedná se o velmi palčivou otázku. Sama za sebe můžu říci, že potrat je jednoznačně špatný, ale nechci, a ani nemám právo komukoliv zasahovat do jeho rozhodování. Nikdy totiž nemohu pochopit situaci, ve kterých se daná žena (a samozřejmě nejen ona, nežije ve společenské vakuu a dítě nezplodila sama) nachází. Navíc jsem se v podobné situaci nikdy neocitla. Je však také pravdou, že by měly být pečlivě zváženy všechny okolnosti a žena (a její okolí) by měla za své rozhodnutí přijmout odpovědnost.

Nevidím řešení v jakýchkoliv zákazech, a už legislativních, či "morálních", které pak ženu stigmatizují. Řešení vidím ve vzdělávání a informovanosti a také vytváření takových podmínek, které budou podporovat lidi v tom, aby nejen měli děti, ale aby jim mohli poskytnout dostatečný prostor pro jejich rozvoj.

Linda