Vytoužená minulost: Dějiny lásky a sexuality mezi osobami stejného pohlaví v Americe od příchodu Evropanů po současnost.

Leila J. Rupp

Knihu Vytoužená minulost vydala v roce 1999 Chicagská univerzita, v českém překladu Věry Sokolové vyšla v roce 2001 v nakladatelství One Woman Press. Autorka provedla syntézu badatelského úsilí desítek vědců/-kyň, kteří/ré se zabývají dějinami sexuality mezi osobami stejného pohlaví a podle vlastních slov se snažila ukázat "nakolik se změnilo myšlení a pohledy na sexualitu i během tak relativně krátkého období, jaké představuje americká historie od příchodu prvních Evropanů." K tomu použila rozmanitou dokumentaci: soudní případy, noviny, dopisy, deníky, kovbojské rýmovačky, atd.

Autorka již v podtitulu knihy použila výraz "láska a sexualita mezi osobami stejného pohlaví", mnohým se může zdát toto označení nesmyslné. Proč nepoužije nám tolik známý výraz homosexualita? Teprve naše současná kultura stanovila k chápání sexuality zřetelně definované kategorie, kterými jsou heterosexualita, homosexualita a bisexualita. Ale ne vždy tomu tak bylo. Proto se v textu vyhýbá termínům jako "gay" a "lesba" či dokonce "homosexuál".

Rupp se řadí mezi ty historiky a historičky sexuality, kteří/ré se hlásí k sociálnímu konstruktivismu. To znamená, že se zaměřují na objasňování způsobů, jakými společenské síly v různých kulturách rozdílně formulovaly sexualitu. Pohlavní akt mezi osobami stejného pohlaví lze chápat pouze v jeho vlastním specifickém kontextu.

Autorka se zabývá pěti historickými obdobími. Prvním z nich je období rané Ameriky. Různé skupiny obyvatel na dnešním území Ameriky pojímaly gender a odpovídající sexuální chování velmi různě. Lišilo se chápání gender a sexuality původních obyvatel Ameriky, evropských kolonizátorů a násilně zavlečených afrických otroků/-yň. Postupně převládl evropský myšlenkový systém, který striktně odmítal sexualitu mezi osobami stejného pohlaví, ale i ten byl významně ovlivněn kontaktem s původními americkými a africkými kulturami. O různorodých původních kulturách Severní Ameriky můžeme říci, že šlo o svět, který uznával sexuální touhu a experiment. Z dochovaných materiálů je však těžké posoudit, zda se sexuální otevřenost promítala i do sexuálních vztahů mezi osobami stejného pohlaví. Nicméně kultury, které se staví k sexualitě pozitivně a dovolují sexuální experimenty v dětství, mají tendenci chápat sexualitu mezi osobami stejného pohlaví v dospělosti jako společensky přijatelnou citovou a erotickou možnost, pokud jedinci splní své reprodukční povinnosti vůči skupině. Řada kultur roztroušených po celém území dnešních USA, uznávala ne dva gendery, ale muže, ženy a třetí kategorii. Do této kategorie spadali muži, kteří na sebe brali šaty a společenské role žen a navazovali sexuální vztahy s maskulinními muži, a ženy, jež se oblékaly a pracovali jako muži a braly si femininní ženy. Tito jedinci byli nejen akceptování, ale i ctěni a plnili společenskou a duchovní funkci. Zdá se, že až do kontaktu s Evropany se většina původních amerických kultur nedívala na sexuální vztahy v tomto kontextu jako na deviantní. Vlivem evropského odsouzení se jejich pohled částečně změnil. Ani v Evropě však překračování genderových norem a sexualita mezi osobami stejného pohlaví nebyla ničím neznámým a to i navzdory náboženskému odsuzování a hrozbě trestu smrti. Privilegovaní muži z řad šlechty a církve se mohli zapojovat do pohlavních aktů s mladšími či níže postavenými muži s relativní beztrestností. Důležitou úlohu hrála sexuální role, kterou muž přijal. Pokud hrál "aktivní" roli (používal penis), nemusel být nutně označen za devianta. Mužský partner musel být však nižší, ať už věkově, či sociálním postavením. Existovala určitá prostředí, která vytvářela příznivé podmínky pro sexuální aktivity mezi muži, byly to výlučně mužské subkultury jako např. duchovní, subkultura námořníků či pirátů. Tyto vztahy následovaly model, ve kterém starší a mocnější muži iniciovali sexuální vztahy s nižšími podřízenými. Nevíme však, kdy byly tyto vztahy dobrovolné a kdy ne. Více se toho ví o městských subkulturách. Na počátku 18. století byly v městech jako Londýn či Amsterodam známa místa, která poskytovala útočiště subkulturám "zženštilých" mužů. Měli společný styl odívání a chování. To jim umožňovala vzájemnou identifikaci a zároveň tak byli rozpoznatelní pro lidi vně. V těchto světech zcela chyběly ženy, to však neznamená, že sexualita mezi ženami v Evropě byla neznámá. Lidé spíše nevěřili, že něco takového existuje, nedokázali si představit sex bez penisu. Většina dochovaných pramenů pochází z případů, kdy ženy tajně překročily genderové hranice a úspěšně žily a uzavíraly manželství jako muži. Nikdy se však nedozvíme, zda byla součástí jejich rozhodnutí sexuální motivace, zda se samy pokládaly za transsexuální, nebo jestli tak žily čistě kvůli ekonomické a společenské svobodě.

Do Ameriky bylo přivlečených nejvíce Afričanů ze západu Afriky. I zde byla známa široká škála sexuálního chování a postojů. Některé prameny se zmiňují o mužích, kteří se oblékali do ženských šatů a provozovali sex s jinými muži. Navíc je známo, že některé společnosti podporovaly nebo tolerovaly vztahy mezi mladšími a staršími partnery stejného pohlaví jakou součást socializačního procesu. V prvních desetiletích amerického otrokářství existovala početní převaha otroků mužského pohlaví, která vytvořila příznivé podmínky pro sexuální vztahy mezi muži. Jak se postupně vyvíjela instituce amerického otrokářství, ospravedlňována myšlenkami rasové hierarchie, zakořeňovaly se v americké společnosti předsudky bílých Američanů o sexuální náruživosti černé populace. Evropské záznamy o sexualitě mezi osobami stejného pohlaví v Africe a mezi původními obyvateli tak sloužily jako důkazy o primitivitě a nemravnosti, které ospravedlňovaly evropskou nadvládu.

Koloniální zákony, které se zabývaly chováním mužů, odrážely evropské odsuzování vztahů mezi osobami stejného pohlaví, takové vztahy odsuzovala i církev. V této době ještě neexistovala permanentní kulturní kategorie či identita pro ty, kteří se zapojili do vztahů s osobami stejného pohlaví. Je však třeba poznamenat, že na rozdíl od zákonodárců a duchovních obyčejní lidé nesoudili obviněné ze sexuálních styků s osobami stejného pohlaví vždy přísně a nepřejali zcela ani oficiální postoje k sodomii. Další kapitola se zabývá sexem a romantickým přátelstvím v období industrializace a národní expanze. Tato kapitola začíná představením přelomového textu Caroll Smith-Rosenberg "Ženský svět lásky a rituálu: vztahy mezi ženami v Americe 19. století" . Smith-Rosenberg objevila v korespondenci širokého vzorku amerických rodin středních vrstev z doby mezi léty 1760 - 1880 fenomén tzv. "romantických přátelství" mezi ženami. Tato přátelství byla široce akceptovaná, dokonce obdivovaná a často trvala od puberty přes manželství až do stáří.

Historický fenomén romantického přátelství naznačuje, jak výrazně se svět pozdního 18. a celého 19. století lišil od koloniální společnosti, kde dvě ženy spolu mohly páchat pouze "ohavné praktiky". Ke změně sexuálního systému došlo se změnami v ekonomickém, společenském a politickém vývoji. Jedním z nejdůležitějších aspektů bylo to, že rodina přestala být důležitá jako ekonomická jednotka. Děti přestaly být pro rodinu přínosem a vyžadovaly spíše investice. Městské rodiny středních vrstev začínaly mít dětí stále méně. Už nebylo tak jednoduché prosazovat jako jediný účel sexuality reprodukci. Tak se odstranil jeden z argumentů proti nereprodukčním pohlavním aktům.

I když stále více žen přestávalo pracovat doma, společenské normy stále více zdůrazňovaly domácí roli žen. Dichotomie "veřejný muž" a "soukromá žena" ustanovila zásadní rozdíl mezi mužskou a ženskou sexualitou - tedy to, že muži mají větší zájem o sex než ženy. Panující společenský názor o obrovských rozdílech v oblasti sexuality ale ve spojení s ekonomickou a společenskou segregací mužů a žen paradoxně vytvářel podmínky pro lásku a sexualitu mezi osobami stejného pohlaví. Na dějiny sexuality měly vliv také rasové a třídní rozdíly, které se, stejně jako gender, v 19. století prohloubily. V očích bělošských středních vrstev začaly být sexualita a nedostatek sexuální sebekontroly stále více spojovány s rasovými a etnickými menšinami a dělnickou třídou.

Jedním z důkazů příznivých podmínek pro rozvoj vztahů mezi osobami stejného pohlaví jsou již zmiňovaná romantická přátelství mezi ženami. Do té doby, než otevření trhu práce ženám poskytlo naději na ekonomickou nezávislost, jedinou možností se pro ně zdálo být manželství. Rozšíření pracovních příležitostí umožnilo romantickým přítelkyním odmítnout manželství a prožít život společně. Romantická přátelství nahrazovala heterosexuální manželství způsobem, který se nakonec ukázal jako ohrožení společenského řádu. Existovala také romantická přátelství mezi muži, která se podobala těm mezi ženami. Byl tu však jeden zásadní rozdíl: jejich intenzita v dospělosti a zejména v manželství slábla. Protože sexualita byla spojována s dělnickou vrstvou, byl těmto vztahům zaručen punc údajné asexuality. To však neznamenalo, že v těchto vztazích nedocházelo k pohlavním aktům.

Západ Spojených států se však choval zcela jinak, byly to oblasti osídlené původními obyvateli. Nedostatek žen v těchto oblastech znamenal vytváření mužských světů, pro ženy pak tato nerovnováha znamenala spoustu alternativ k tradičnímu monogamnímu manželství, některé byly dobrovolné, jiné nucené (polygamie, nemanželské soužití, vykořisťování, prostituce. Subkultury kovbojů, horníků a prostitutek pravděpodobně vytvářely podmínky pro sexuální vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Segregované komunity mužů a žen v pohraničí podporovaly nejen stejnopohlavní lásku a sexualitu, ale také překračování genderových hranic. Ženy se oblékaly jako muži, z rozličných důvodů (např. mohly svobodně cestovat či získaly lépe zaměstnání), ale jejich chování v sobě často neslo potenciál stejnopohlavní sexuality. K tomuto fenoménu docházelo převážně v pohraničí, a proto je opodstatněné se domnívat, že původní americké společnosti v mnoha pohraničních oblastech, které měly ve svém pojetí sexuality prostor pro lidi "třetího genderu", měly velký dopad na bělochy a bělošky v pohraničí. Podle názoru misionářů a vládních zmocněnců sexualita představovala klíčovou oblast, ve které bylo indiány nutné naučit patřičnému chování. Přesto se jim to nikdy nepodařilo.

Na východním pobřeží začal v polovině 19. století vznikat jiný typ pohlavně segregované kultury. Větší pohyb a anonymita lidí umožňovala životaschopnost výlučně ženských a mužských subkultur v rostoucích amerických městech. Se vznikem městské dělnické třídy se zformovala kultura, která zpochybňovala pojetí sexuality charakteristické pro střední vrstvy. V této nové kultuře byla sexualita celkově více veřejná a ženská sexualita se neomezovala pouze na manželství. Zatímco muži začali navazovat vztahy s jinými muži, jak v rámci své vrstvy tak mezitřídně již dříve, pro ženy tato dělnická subkultura zůstala výrazně heterosexuální až do posledních let 19. století. Homoerotika mužské dělnické třídy přitahovala muže ze středních a vyšších vrstev, kteří měli zájem o vztahy s osobami stejného pohlaví. Městské ulice, v nichž navazovali muži z vyšších vrstev vztahy s muži z těch vrstev "nebezpečných", tedy s dělníky, zůstávaly především mužskou doménou, i když se zde muži a ženy potkávali daleko více než v komunitách, kterými jsme se zabývali dříve. Tento městský svět naznačil, kde a jakým způsobem ke konci století vznikne centrum výrazné stejnopohlavní kultury.

Dalším obdobím, kterým se Rupp zabývá je období "Definice a deviace. Sexuální transformace na přelomu 19. a 20. století.", kdy vešly poprvé do podvědomí pojmy "homosexualita" a "heterosexualita". Až do této doby nebyl jedinec, který se zamiloval do osoby stejného pohlaví, označen za zvláštní typ člověka. Lékaři se zabývali problémem, který nazývali "homosexualitou" a sexuální "inverzí". Nově pojmenované sexuální kategorie měly specifický dopad na romantická přátelství mužů i žen, neboť se dalo očekávat, že odteď budou nahlížena s podezřením. Nedá se však říci, že by zavládlo nějaké všeobecné odsouzení romantických přátelství a romantická přátelství a bostonská manželství se přehoupla do 20. století.

Zpočátku lékařská literatura koncipovala touhu jedince po sexuálním vztahu s partnerem stejného pohlaví jako symptom "inverze". Inverze znamenala myšlení, chování a cítění, jež jsou v naprostém rozporu s jedincovým předpokládaným genderem. V roce 1982 pak James G. Kiernan poprvé představil veřejnosti termín "homosexuál". Tento pojem se však týkal osob, jejichž "obecný mentální stav je stavem osoby opačného pohlaví". Během několika desetiletí se začali sexuologové soustředit svou pozornost na skutečnost, že objektem erotické přitažlivosti "invertů" je osoba stejného pohlaví. To se podle nich stalo rozhodujícím znakem nové kategorie "homosexualita". Protože odborníci říkali, že tito lidé se již rodí "opační" či "perverzní", kritizovali tvrdé právní sankce a náboženská odsouzení namířená proti "homosexualitě". Rozšíření freudovské teorie však nesmírně podpořilo myšlenku, že na utváření stejnopohlavní touhy mají vliv sociální faktory.

Malou zajímavostí je, že v prvních desetiletích 20. století byli za "teplouše" považování pouze ti, kteří hráli "pasivní" roli, tedy ti, kteří byli penetrováni a vykazovali další femininní rysy. Teprve později se začal vytvářet argument, že "homosexuálové" jsou ti muži, kteří se zapojují do stejnopohlavních vztahů, nezávisle na své sexuální roli.

Další kapitola knihy se zabývá "Společnou cestou: Soupeřením identit a vznikem komunit". V první polovině 20. století začaly vznikat komunity, jež už mohou být nazývány gay a lesbické. Gayové a lesby věděli, kde se scházet, vytvořili si vlastní výrazy, normy odívání a chování, které je odlišovaly od ostatních jako specifickou skupinu lidí.

Takové komunity byly na začátku dvacátých let 20. století např. v Greenwich Village či Harlemu. Do podvědomí vstoupil termín Harlemská renesance, který šířil povědomí o gay a lesbické lásce prostřednictvím umění. Gayové a lesby se scházeli na rozmanitých místech, ženy však měly obecně méně příležitostí k veřejnému společenskému životu. Na počátku třicátých let v době ekonomické krize nastal konec Harlemské renesance a gay a lesbická komunita se začínala uzavírat a přestávala být rasově smíšená.

Gay komunita byla segregována třídně a částečně i věkově. V této době vedle sebe stály dva výrazné gay typy (ale nejen tyto): "mušky" a "teplouši". "Mušky" se vyznačovaly "zžensštilým" chováním, naopak teplouši se takovému chování vyhýbali, alespoň na veřejnosti a často ho také odsuzovali. Toto distancováni od veškeré - nebo alespoň veřejné "zženštilosti" - bylo z velké části odrazem třídních rozdílů.

Pro tuto dobu byla také typická absence strukturálních bariér mezi homosexuálními a heterosexuálními světy. To bylo nejviditelnější v oblasti zábavy. Ve dvacátých letech se v New Yorku začali vynořovat převlékající se baviči. Tyto akce přitahovaly velké množství diváků různých ras a tříd. To však neznamenalo, že stejnopohlavní sexualita a genderová nekonvenčnost se setkaly s všeobecným souhlasem. Často byly prováděny násilné policejní razie, cenzurovala se umělecká díla atd. Nicméně tyto akce přispěly k daleko většímu zviditelnění lidí s touhami po partnerech stejného pohlaví.

O životě žen toho víme daleko méně. Jedna z lesbických komunit se nacházela v Salt Lake City. Od srovnatelných heterosexuálních žen tyto ženy odlišovalo zaměstnání mimo domov. Před vyzrazením jejich lesbismu je pravděpodobně zachránila přetrvávající tradice romantického přátelství. Tato skupina žen se bránila tomu, aby byly odhaleny. Vedle tohoto typu skupin ale byly lesby, které žily v rámci lesbických komunit a své vztahy před rodinou netajily. Svou identitu však nepojmenovávaly a svůj zájem neodkrývaly na veřejnosti. To naznačuje, jak rozdílně se některé lesbické komunity vyvíjely v porovnání s veřejnými mužskými světy. Obecně se však dá říci, že muži a ženy středních vrstev se vyhýbaly veřejnému vyjádření "gay" a "lesbické" identity.

Posledním historickým obdobím, kterým se Rupp zabývá je období od druhé světové války po současnost. Pohlavně segregovaná povaha armády (právě ta nejvíce podpořila rozvoj homosexuální kultury) a válečného průmyslu v době druhé světové války zvýšila příležitost jedinců, kteří si zatím neuvědomili či nepřiznali svou touhu po partnerech stejného pohlaví, setkat se s lidmi sdílejícími podobné pocity.

Válečnou mobilizaci provázely pokusy vyloučit homosexuály z řad aktivních vojáků. Předpokládalo se, že budou příliš zženštilí a nevydrží pod tlakem válečné situace. Naopak pro ženy v armádě byla maskulinita spíše výhodou. Formální výběrový proces však nezabránil gayům vstoupit do armády. Ženy však žádným podobným výběrovým procesem neprocházely, a tak se v armádě sešlo velké množství leseb. Ani lesbismus však vedení armády nebralo na lehkou váhu a zpřísňovalo výběrové procedury. Život v armádě také napomohl rozvoji gay barů, protože gayové a lesby vyhledávali mimo základny podniky, kde se mohli bavit. A válečná mobilita zase rozšířila povědomí o výběru podniků a gay slang roznesla do různých částí země, to napomohlo učinit z gay a lesbických subkultur celospolečenskou záležitost. Život v armádě však nebyl pro homosexuální vojenský personál pouze zábava. Z armády byli propouštěni ti jedinci, kteří byli klasifikováni jako "potvrzení" homosexuálové, normální mladíci, kteří nebyli homosexuály "od přírody" a byli pouze svedeni, byli ponecháni ve službě. Tento systém zvýšil moc psychiatrie, odmítal sice paušální právní sankce proti homosexuálům, ale přinesl zvýšený dozor a trestání homosexuálů. Válka sice prohloubila povědomí o gay životě a identitě, ale také zvýšila skutečná rizika odhalení a trestu.

Nepřátelství proti homosexuálům se začalo stupňovat v poválečném období. Ti, kteří byli z armády propuštěni jako homosexuálové, obdrželi tzv. modré propustky. Jejich majitelům byly odepřeny válečné důchody a přístup k mnoha povoláním. Z armády se homofóbní politika rozšířila i do civilního státního sektoru, v době studené války byla dokonce hrozba "homosexuální zvrácenosti" spojována s komunismem. Navzdory silnému útlaku se ale zdroje informací o homosexualitě rozšiřovaly. Jednak existovala odborná literatura, ale také řada nových knih a časopisů různých úrovní. Tématem homosexuality se začal zabývat také Hollywood.

Válka měla mimořádné důsledky pro lesbické ženy, neboť uvolnila společenské konvence pro všechny ženy a chování leseb již tak okatě nevyčnívalo(např. nošení kalhot). Také teprve v této době začaly vznikat výlučně ženské lesbické bary. Při strukturalizaci lesbického barového života hrála významnou roli příslušnost k etnické skupině, rase a společenské vrstvě, ale i tak byla lesbická komunita rasově a třídně smíšenější než většinová společnost. Barová kultura také stanovila pevně definované normy a styly oblékání. Ženy se identifikovaly buďto jako "butch", nebo "fem". Butch se oblékala do typického mužského dělnického oděvu a chodila každý večer do baru. Fem lesby se chovaly konvenčněji, prostě typycky "žensky". Tyto dva typy spolu potom uzavíraly partnerské svazky. Žena, která se jasně nedefinovala v rámci těchto typů, nesla hanlivé označení "ki-ki" nebo AC/DC. Butch a fem role nejenom předurčovaly ženám jejich potencionální partnerky, ale strukturovaly také intimní vztahy mezi ženami. Tyto ženy zviditelňovaly stejnopohlavní lásku a touhu, což se dá považovat za každodenní formu společenského vzdoru.

Souběžně se světem barové kultury existoval svět ženských romantických přátelství. Ty navazovaly zejména ženy ze středních a vyšších vrstev a ani ony samy, ani širší společnost je nevnímaly jako "lesbické". V těchto vztazích hrály důležitou roli diskrétnost a úctyhodnost podpořená ekonomickým postavením. Po válce se také začaly formovat nové silné organizace, které měly zlepšit postavení homosexuálních lidí ve společnosti. Dá se říci, že existovaly dva typy organizací. Jedny zdůrazňovaly primární podobnost mezi homosexuály/-kami a heterosexuály/-kami (asimilační tendence), zatímco další skupiny poukazovaly na jejich rozdílnost (konfrontační tendence). Vznikaly samostatné gay a lesbické organizace, ale také organizace, ve kterých pracovali společně muži a ženy. Lesbické ženy však upozorňovaly na neschopnost mužů rozpoznat, že lesby "nejsou spokojené s tím, že jsou pouze pomocné členky nebo homosexuálové druhé kategorie." Za začátek současného gay a lesbického hnutí bývá tradičně považován stonewallský konflikt. V noci 27. června 1969 vtrhla do baru Stonewall Inn v Greenwich Village policie a chystala se na tradiční razii. Zákazníci/ce baru však začali/y s policií bojovat. Tato událost se pro gaye a lesby stala symbolem odporu. V období po roce 1969 vzrostl počet gay a lesbických skupin, vznikala řada komunit, zvyšovalo se povědomí o homosexualitě, ale také snahy o vzepření se těmto změnám. Velký vliv na nárůst aktivit měla také hrozba AIDS. Vedle politických organizací vznikala řada gay a lesbických restaurací, knihkupectví a dalších podobných zařízení. Některá vyrostla z hnutí, ale zareagovala samozřejmě také komerční sféra. Rozmach hnutí však podnítil také negativní postoje. Proti homosexuálnímu hnutí se postavilo konzervativní hnutí Nové Pravice, které se odvolávalo na tradiční argumenty o hříchu, zvrácenosti a kriminalitě.

V 70. letech se také začal prosazovat radikální proud homosexuálního hnutí, které spojovalo heterosexismus s rasismem a kapitalismem. Ženy dokonce přišly s novým sexuálním a politickým konceptem - lesbickým feminismem. Ženy, které přijaly identitu "lesbických feministek" ve snaze osvobodit se od mužské dominance a nebyly sexuálně přitahovány k ženám, chápaly lesbismus jako možnost, kterou si může zvolit kterákoliv žena. Staly se "politickými lesbami". Ženy toto označení přijímaly také proto, že ženské hnutí nebylo k lesbám na začátku 70. let příliš přátelské. Zakladatelka Národní organizace žen (National Organization of Women - NOW) a známá liberální feministka, Betty Friedan, dokonce nazvala lesbismus "levandulovou hrozbou" ženského hnutí. Lesbické feministky se také snažily se o vybudování alternativních institucí, které by ženám umožňovaly zásadní roli v boji proti sexuálnímu násilí.

Kniha Vytoužená minulost pojednává o tom, jak byla v různých historických obdobích chápaná láska a sexualita mezi osobami stejného pohlaví. Problematizuje nám tolik známý pojem homosexualita a odkrývá oblast historie, která v českých podmínkách není příliš známá, ale je důležitou součástí našich dějin a odkrývá mnohé nepříliš známé skutečnosti.

Autorka knihy považuje za důležitou práci v oblasti legislativy a prosazování homosexuální menšiny do rozhodovacích a veřejných funkcí. Toto není nikde explicitně řečeno, ale vyplývá to z řady jejich poznámek. Možná z toho pramení podle mého nedostatek závěrečné části knihy. I když Rupp v řadě kapitol podrobně rozebírá běžný život "normálních" lidí, v poslední části jakoby na něj zapomíná. I ve výčtech úspěchů se soustředí pouze na oblast legislativy a na "velkou" historii a málo se zmiňuje o tom, jaký dopad měl rozvoj hnutí za práva gayů a leseb na každodenní život.

Čtenář/-ka v řadě kapitol může poznat některé rysy českého gay a lesbického hnutí. Sdružení homosexuálních občanů (SOHO) vlastně používá (či používalo) koncept "vrozené" homosexuality, který měl velký vliv mezi "odborníky"na počátku 20. století (a nejen v tomto období). Jakoby se zapomínalo na svobodnou volbu člověka. Pouze ten gay a pouze ta lesba, u kterého/-é bude prokázána vrozenost může disponovat všemi lidskými právy? Současně s tím jakoby bylo slyšet: jsme stejní jako vy, tak nás berte. Další shodou jsou problémy mezi gayi a lesbami při práci v organizacích. I v SOHU byly podobné problémy, lesbické aktivistky se často cítily jako "homosexuálové druhé kategorie". To vyústilo v odchod aktivistek z tohoto sdružení. I to mělo možná za následek jakousi maskulinizaci českého hnutí za práva gayů a leseb. Stačí si otevřít g/l magazín Náš svět a budete mi rozumět. Tomu, že v novinách najdete titulek: Registrované partnerství: manželství ze samých pánů, se potom ani trochu nepodivíte.

Rupp, J. L. (2002). "Vytoužená minulost." Praha: One Woman Press, 275 str., brož., 299,- kč.

O Autorce: Leila L. Rupp (1950), vedoucí katedry dějin a členka katedry Women´s Studies na Ohio State University v Columbusu. Ve svých kurzech a přednáškách se specializuje na dějiny sexuality, komparativní a mezinárodní dějiny žen a světové dějiny.

Slovníček:

Sodomie: historický výraz, kterým se označoval pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví.

Bestialita: sexuální styk se zvířaty.

Queer: v 70. a 80. letech 20. století se tento výraz vžil mezi americkými a britskými aktivisty/-kami pro vyjádření nejrůznějších společenských a kulturních formací jejich komunit. Jeho slangový rozměr je v českém jazyce těžko zachytitelný, nejvíce se mu blíží výraz "teplouš". Český termín má ale pejorativní nádech, oproti tomu ten angloamerický vyjadřuje především hrdost a sounáležitost.

Homofilní hnutí: termín označující přátelský, respektující postoj k homosexualitě. Tento termín používaly k sebeidentifikaci organizace za práva gayů a leseb na konci 19. století a v 1. polovině 20. století.

Tématická literatura:

Faderman, L. (2002). Krásnější než láska mužů. Praha: One Woman Press.

Feinberg, L. (2000). Pohlavní štvanci. Od Johanky z Arku až po současnost. Praha: G + G.

Zpracovala: Linda