Vývoj ženské práce a ženského odborového hnutí

Vývoj ženské placené práce

Úplné počátky námezdní práce žen se datují mezi 16. a 17. stoletím, v době, kdy v Anglii a Spojených státech začaly vznikat první manufaktury, především na zpracování textilií. Textilní průmysl byl odvětvím, kam měly ženy největší přístup. Pracovaly zde především ženy a děti, což se jevilo z pozic zaměstnavatele jako velmi výhodné, protože byly nejlevnější pracovní silou. Pozice žen se příliš nezměnila ani s nástupem průmyslové doby. Ženy se sice mnohem více zapojují do pracovního procesu, protože díky zavádění strojů do výroby už není na práci tolik potřeba fyzické síly, a stále více je jich z ekonomických důvodů nuceno vykonávat placenou práci, nicméně společností jsou stále vnímány jako podřízené muži, a proto dostávají o mnoho nižší mzdy, někdy i méně než poloviční. Společenské postavení žen je silně ovlivněno diskriminací jak v oblasti pracovních příležitostí, tak v politickém životě či vzdělávání. Boj o práci už ale nevedou jen ženy dělnické, nýbrž se mezi ně zapojují i ženy měšťanské. Do práce ženy nenutí jen skutečnost, že jejich rodiny mají nedostatek finančních prostředků, mnohdy ženy k boji o práci vede jednoduše to, že se nemohou vdát. Příčiny jsou dvojí - nedostatek mužů a zároveň jejich nechuť k uzavírání sňatků, neboť je pro ně mnohem pohodlnější žít si nezávislý mládenecký život než se poutat na rodinu. Vedle toho je také pravda, že se vzrůstající modernizací společnosti měšťanským ženám v mnohém usnadňuje práce. Stejně tak jim díky vzdělávacím institucím odpadá starost o děti již od brzkého věku. To vše je příčinou toho, že i takové ženy začínají toužit po práci. Nejprve v dobročinných spolcích, se vzrůstajícím poznáním přechází do pomocné sociální práce a konečně vede k touze po pravidelné činnosti odborové. Jednou z důležitých hospodářských příčin rychlého vniknutí žen na trh byly jejich nižší mzdové požadavky. Důvodem nižších platů je ve společnosti přetrvávající domněnka, že žena si svým platem pouze přivydělává, zatímco muž je oním živitelem rodiny. Přirozeně na expanzi ženské pracovní síly reagovali muži. Dělnice prostě nenáviděli. Jednak jim totiž braly práci, zároveň ale snižovaly cenu za její odvedení. Muži v jednotlivých profesích usilovali o zákaz práce žen na jejich pracovištích, nehledě na to, že ženy často uráželi a opovrhovali jimi. "Staleté potlačování ženského pohlaví, neustálé kázání o pokoře a skromnosti, věčně opakované tvrzení o menší hodnotě žen, jemuž konečně ženy samy uvěřily, vymstilo se nyní na mužích; dělnice se spokojily se mzdou, která jim zabezpečila právě jen denní chléb; byvšíce vychovávány za otrokyně, neměly v sobě už žádné odbojné přirozenosti... Pocit solidarity se soudruhy v práci byl nezbytně úplně cizí těm, jejichž nejvyšší ctností bylo dosud, že pokládaly jedině svou domácnost za svůj svět." Ženy byly většinou zaměstnávány v dělnických a nádenických profesích - pracovaly v tkalcovnách, v bavlnářských a tabákových továrnách, ve spotřebním průmyslu, dokonce i v ocelárnách, na stavbách a v hornictví. Dosti častým povoláním se pro ženy stávala práce služek a vychovatelek. V místech, kde nebyla odvětví jako lehký průmysl či zemědělství, ve kterých bylo pro ženy nejlehčí sehnat uplatnění, se často dalším příjmem do domácnosti stávala práce na doma (kompletování polotovarů z továren) či jakási občasná výpomoc jiným rodinám (praní prádla, úklid, vaření). Tu zajišťovaly ženy společně s dětmi. Začátkem 20. století se začalo projevovat odlišné pojetí ženské a mužské práce. V konfekčním průmyslu značně přesahoval počet dělnic nad dělníky a v oblasti domácího posluhování či vychovávání dětí se mužů vyskytovalo ještě mnohem méně. Jako ženské profese začaly být označovány služebné, švadleny, číšnice, prodavačky, porodní asistentky.

Organizované ženy

Ženské dělnické hnutí, které v porovnání s ženami měšťanskými nemuselo zápasit o právo na práci, nýbrž o zlepšení pracovních podmínek, a ženy zde byly vykořisťovány o mnoho více, bylo vlastně svou podstatou jen součástí velkého dělnického hnutí. Sjednocení dělníků a dělnic v tomto boji by se tedy zdálo být samozřejmostí a zapojování do společných družstev, organizací či odborů se jeví jako přirozený prostředek k dosažení společných cílů, nicméně skutečnost byla jiná. Přelom 18. a 19. století se nesl ve znamení sociálních bouří, odborová činnost byla trestána, stávkující dělníci a dělnice postihováni. V roce 1799 byl schválen tzv. The Combination Laws, zákon, který zakazoval sdružování pracujících za účelem domáhání se snížení pracovní doby, zvýšení mezd či jiných sociálních práv. Jako odezva na tento zákon se zvedla mohutná vlna protestů a roku 1824 byl přijat tzv. The Combination Act, jakási novelizace, která jistá práva odborům zaručovala, ale povolovala jen setkávání za účelem vyjednávání o platových a pracovních podmínkách. Hnutí pracujících stále sílilo a lidé se více organizovali. Přibývalo stávek a demonstrací, hlavním požadavkem se stala osmihodinová pracovní doba. Ačkoli se veškeré vykořisťování ze strany zaměstnavatele dotýkalo žen stejně jako mužů, nehledě na to, že ženy byly (a jsou) vykořisťovány navíc ještě patriarchátem, právě ona patriarchální společnost se promítala i do dělnického hnutí. Vznikající odbory byly přístupné výhradně mužům a s existencí ženy se v požadavcích kladených na vládu či zaměstnavatele vůbec nepočítalo. Muži se stále cítili ohroženi nízkými platy žen a místo aby všichni společně bojovali/y za mzdy vyšší, snažili se muži od žen distancovat. Např. v Německu byly ženy ze zákona vyloučeny z politických spolků a jelikož hranice mezi politickým a hospodářským spolkem je velmi jemná, otázku společné odborové organizace rozhodl mužský předsudek, který se stavěl zásadně proti přijímání členek. Ženy tak byly nuceny spolčovat se jen mezi sebou a zakládat tak výhradně ženské spolky. Ve Spojených státech amerických v roce 1844 vznikla Lowellská ženská dělnická reformní asociace (LFLRA) pod vedením Sarah Bagleyové, sdružující ženy z továren ve městě Lowell. Tato organizace otevřeně vystupovala proti negativnímu vlivu nových strojů na zdraví dělnic. Tímto podnítily zákonodárce k přezkoumání zdravotních podmínek a bezpečnosti na pracovišti. Poté, co však byly jejich požadavky zamítnuty, se LFLRA spojila s americkou sekcí Mezinárodní asociace pracujících (Internaional Working Mens Association), pomocí jejíhož časopisu Hlas průmyslu oba svazy požadovaly desetihodinovou pracovní dobu pro všechny továrny státu Massachusetts. Problémy měly i čerstvě osvobozené afroamerické ženy z Jihu. Pradleny z Jacksonu (státu Mississippi) vytvořily roku 1866 odborový svaz a zahájily akci za zvýšení svých platů. Roku 1870 byl založen velký dělnický spolek na odborovém základě - Rytíři práce (Knights of Labour). Teprve v roce 1881 si členové tohoto spolku odhlasovali možnost vstupu žen. Nové členky však ihned postavil na úroveň mužských členů a zahájil účinnou propagandu mezi dělnicemi, čímž si získal velké sympatie. Přestože nebyly ženy nikdy odbory odmítány a spolek Rytíři práce požadoval stejný plat bez ohledu na pohlaví a barvu pleti, i tak měly ženy potřebu založit vlastní odborovou organizaci. Historicky první byla v roce 1903 Womens Trade Union League (WTUL), která sdružovala ženy kvalifikovanějších profesí a která se původně snažila apelovat na odbory mužského složení, aby začaly ženy respektovat jako rovnocenné partnerky. Roku 1909 se však tyto ženy postavily za propuštěné švadleny z několika textilních továren. V listopadu tohoto roku v New Yorku začala lokální stávka, která pod vlivem odborového setkání, na kterém reformističtí odboroví předáci zrazovali dělníky od vyhlášení generální stávky, přerostla v obrovské povstání 20 tisíc dělnic. Stalo se tek na základě řeči o otřesných podmínkách v továrně, kterou pronesla mladá dělnice Clara Lemlich. V reakci ní zradikalizovaný dav uposlechl výzvy a tím se začala dvouměsíční stávka, která byla bohužel díky zákulisnímu vyjednávání odborových předáků paralyzována. Avšak ani tato demonstrace solidarity nic nezměnila na podmínkách, které v textilních továrnách panovaly. Situace se změnila až po tragickém požáru v textilní továrně Triangle Company, ve kterém zahynulo 146 žen. Před plameny nebylo jiného úniku než skočit z okna. Teprve poté byla na nátlak odborů přijata přísnější pravidla pro bezpečnost práce. V roce 1910 byla založena organizace Women Industrial Council sdružující ženy zaměstnané v průmyslu bojující proti špatným podmínkám a nízkým platům. Jednou ze zakladatelek byla i Cicely Corbett, která byla též aktivní členkou organizace Anti-Sweating League (sweat shop = dílny v neformáním sektoru, výroba spotřebního zboží za nejnižší mzdy bez úpravy procovně-právních vztahů). V té době již ženy zastávaly třetinu pracovních míst a byla to většinou ta místa nejhorší - nejhůře placená a v nejhorších podmínkách.

V Anglii, kde měl silnou pozici trade-unionismus, začaly vznikat ženské jednoty už na počátku sedmdesátých let 19. století. Ty však neměly dlouhého trvání. Teprve díky organizačnímu talentu bývalé sazečky Emmy Smith (později Paterson) byl zaveden do ženského hnutí systém tím, že r. 1874 založila Ženskou obrannou ligu (Womens Protective and Provident League) s cílem organizovat dělnice v mužských odborech, pokud budou přijaty, nebo v ženských, pokud jde jen o ženská povolání nebo tam, kde muži ženy nechtějí. V roce 1889 teprve uznal nutnost organizovanosti žen i anglický odborový kongres a slíbil jim podporu. Přesto se z 1282 dělnických jednot rozhodlo pouze 111 k přijetí ženských členek, což je zjevný důkaz toho, jak byly předsudky zakořeněny v anglickém dělnictvu, jehož odborové hnutí je nejstarší a největší. I ve Francii se dělnice snažily organizovat. Ve stejném roce jako v Anglii se pokusily pařížské švadleny založit syndikát, nicméně dosáhl pouze 100 členek a po několika letech se rozpadl. Organizovanost žen ve Francii byla vůbec dost malá, největší v tabákovém a textilním průmyslu. V Německu se ženské dělnické spolky začaly zakládat mnohem později. Zlomovým okamžikem byla snaha vlády o zavedení cla z příze k šití. To mělo postihnout hlavně šičky, protože ty si samy přízi dodávaly. Vznikl Severní spolek Berlínských dělnic a Odborný spolek šiček plášťů, tyto spolky byly dokonce v časopise Die Staatsburgerin podporovány hraběnkou Guillaume-Schack. I ten byl ale pod vlivem protisocialistického zákona zakázán, všechny spolky byly zakázány a předačky obžalovány. V roce 1890 vznikla Ústřední odborová komise, která přijímala i ženy.

České ženské dělnické hnutí na konci 19. a začátku 20. století

České ženské hnutí se dělilo na občanské a dělnické. Zatímco občanské hnutí považovalo za největší překážku k dosažení rovnoprávnosti žen a mužů špatný (konzervativní) přístup mužů své vlastní společenské vrstvy a vrstev vyšších, ženské dělnické hnutí bylo od svých počátků pod vlivem širšího dělnického hnutí orientovaného marxisticky, a proto vycházely z předpokladu, že zdrojem sociálních rozdílů je kapitalismus a zájmy vyšších a nižších tříd jsou neslučitelné. Zastávaly tedy názor, že dosažení spravedlnosti nejen pro dělnické ženy je závislé na radikální změně společenského řádu. Přirozeně se tedy stavěly proti postupným reformám, o které usilovaly ženy z občanského hnutí. Postupem času dostávaly problémy dělnických žen prostor i v dělnickém tisku. Například Sociální demokrat měl speciální rubriku "Obrana našich žen", která se zabývala především otřesnými podmínkami v továrnách. Ten samý časopis také zahájil finanční sbírku pro 1. ženský dělnický časopis. První číslo Ženského listu vyšlo 1. 7. 1892 v Brně a po pěti letech se časopis přesunul kvůli úspěšnosti pod vedení Karly Máchové do Prahy. Tento časopis přispíval k sebepoznání a ke zvedání sebevědomí dělnických žen a zároveň se díky němu mohla veřejnost dovědět o jejich problémech. I když to žádný podstatnější význam nemělo, tyto informace alespoň vytvářely příznivější klima ve společnosti k jejich řešení. První velká schůze dělnických žen se konala 17. 4. 1892 v Praze. Jednalo se hlavně o postavení ženského dělnictva a žen vůbec. O několik let později připravovalo svůj sjezd ženské občanské hnutí pod vedením G. Preissové a v tu dobu se projevil důraz na rozdílnost obou hnutí. Sociálně demokratické ženy se ho kvůli neslučitelnosti zájmů odmítly zúčastnit. Postupně ale komunikace mezi ženami obou hnutí rostla. Například Fr. Plamínková pravidelně spolupracovala s Karlou Máchovou, jednou z nejvýznamnějších představitelek českého ženského dělnického hnutí. Roku 1806 byla založena dělnická akademie, která byla přístupná i ženám. Vzrůstala snaha o porozumění mezi ženami dělnickými a ženami ze střední vrstvy. Základní spor ovšem stále přetrvával. Na rozdíl od občanského hnutí totiž socialisté a socialistky obecně nevěřili/y, že vzdělání žen, všeobecné hlasovací právo a jiná práva mohly přinést podstatné změny v postavení žen ve společnosti, a proto žádali/y radikální přeměnu.

Z mého pohledu bych jen chtěla uvést, že chyba byla na obou stranách. Bez společenského uznání rovnoprávnosti se mi zdá nemožné dělat revoluci, stejně jako se mi jeví bezpředmětné snažit se odstranit pouze nerovnosti mezi pohlavími bez ohledu na nerovnosti třídní, které jsou způsobené kapitalismem. Jako příklad pro moje tvrzení může sloužit socialistický teoretik P. J. Proudhon. Ačkoli byl součástí toho samého hnutí jako dělnické ženy a usiloval o odstranění kapitalismu, tudíž třídních nerovností, nerovnosti mezi muži a ženami jako špatné nevnímal. Nevěřil, že ženy mohou vykonávat tolik duševní a fyzické práce jako muži, přiznával ženě přibližně dvě třetiny práv ve srovnání s muži. Nenapadlo ho, že péče o domácnost a děti by měla být hodnocena jako práce. Tvrdil, že ženy nejsou schopny smyslu pro spravedlnost ctnost a rovnováhu mezi právy a povinnostmi, neboť "každá sní o tom, že se stane kněžnou".

Zdraví a organizovanost žen

Na 2. sjezdu žen českoslovanských (1908) Eliška z Purkyňů přednesla svůj návrh na to, aby se ženy daleko více organizovaly na základě svého zaměstnání, a tak se dokázaly efektivněji bránit vykořisťování ze stany zaměstnavatelů. Pozornost se také začala obracet na zdraví žen. Nejvíce zdraví škodlivá byla práce ve výrobě zápalek z bílého fosforu, protože většina zaměstnankyň umírala velmi brzy na otravu fosforovými výpary. Na nátlak majitelů továren vláda na ochranu zdraví těchto žen nic nečinila až do r. 1910, kdy byla výroba zápalek z bílého fosforu zakázána. Další činnost, která přispívala k rychlému ničení zdraví byla výroba cihel. Dělnice žily v příšerných podmínkách, spávaly s několika dalšími rodinami bez hygienického zařízení. Přes 53% dělnic umíralo ve věku mezi šestnáctým a třicátým rokem. Podmínky pro organizovanost žen byly dosti špatné především díky jejich nízké uvědomělosti a neustálému strachu o vlastní existenci. Ani vypětí všech sil totiž nestačilo k obstarání takových prostředků, aby rodiny vybředly z bídy. Mnohdy to zapříčinilo, že děti musely od raného dětství pomáhat, což samozřejmě vedlo k zanedbávání školní docházky a brzdilo tak nejen fyzický, ale i duševní rozvoj. Na vládu byl vyvíjen silný tlak, aby se podmínky začaly měnit k lepšímu a aby vláda zaváděla pojištění ve stáří a v nemoci. Právo na penzi totiž dělnice měly, ale za takových podmínek, které se nedaly dodržet. Například v prvních patnácti letech nesměla dělnice zmeškat jediný pracovní den. Když se jí to nepodařilo, ztrácela veškeré odpracované roky v nároku na penzi. Pracovní doba byla podstatněji omezena až v r. 1906, a to na 9 hodin denně; o rok později na 51 hodin týdně. Osmihodinový ideál však zůstával stále nedosažen. V průmyslu se nějakým způsobem organizovalo jen kolem 30% žen, zemědělská oblast na tom byla ještě mnohem hůře. Mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem zde panovaly ještě vztahy založené na jakémsi vlastnění, kdy tzv. "pán" měl vůči čeledi veškerá práva včetně možnosti fyzických trestů. Očekávalo se, že čeleď bude kdykoli vykonávat cokoli, co bude potřeba. Zvláštní kategorii žen s nejnižšími platy tvořily služebné. Některé ženy aktivní v dělnických organizacích se snažily vymoci pro služebné určité ústupky a zajistit jejich větší právní ochranu. Bylo svoláno několik schůzí, padly požadavky na změnu služebního řádu, na zřizování spolků. Od roku 1907 se služky začaly skutečně organizovat a stanovily si svoje základní požadavky. Na to ovšem reagovaly rakouské rodiny, které začaly české dívky bojkotovat a majitelé domů odmítaly pronajímat byty českým rodinám a německým dávali podmínku, že nesmějí mít českou služku. Ženy měly ztíženu situaci ještě tím, že se jich muži často obávali jakožto konkurence, a proto nebylo snadné získat jejich podporu pro politická práva žen a jejich odborné vzdělávání, které by jim dopomohlo k lépe placené práci. Ženy byly často z nutnosti ochotny pracovat za nižší mzdy než muži, což přirozeně vedlo ke snižování mezd obecně. Ženám velmi pomáhal spolkový život, který byl nejčastěji zaměřen společensky a na vzdělávání. Spolky se utvářely většinou podle oboru, ve kterém ženy pracovaly. Pořádaly hlavně vzdělávací kurzy, přednášky, taneční zábavy a postupně zakládaly také knihovny. Zabývaly se i charitativní činností. Všechny tyto spolky měly ale velké finanční potíže. Nebylo dost peněz ani času na rodinu a zaměstnání, natož na spolkovou činnost. V roce 1906 bylo v českých zemích organizováno politicky jen šest a profesně patnáct tisíc žen.

Poznámky:

*Tade-unionismus: britská forma odborového hnutí od r. 1868, kdy byl založen Trade Union Congress

*Františka Plamínková (1875-1942) - pření osobnost ženského hnutí, zakladatelka Ženského klubu českého, učitelka, publicistka, r. 1903 organizovala hnutí za zrušení celibátu učitelek

*Eliška z Purkyňů - aktivistka ženského hnutí hlavně v oblasti sociální

*Karla Máchová (1853-1920) - významná postava ženského dělnického hnutí, stoupenkyně marxismu, učitelka na národní škole, ke konci 19. století se stala mimořádnou posluchačkou Filosofické fakulty UK, r. 1908 jako první žena v habsburské říši kandidovala na poslanecké křeslo do českého sněmu; redaktorka Ženského listu, přispívala do řady dalších