Anarchistické hnutí beznadějně podceňovalo fašismus až do poloviny 20. let. Ještě v roce 1925, kdy do Německa utíkali před Mussolinim italští soudruzi a soudružky, na sjezdu Internationale Arbeiter Assoziation (IAA) - Mezinárodní asociace práce (MAP) v Amsterodamu byl fašismus označen jako: "druh politického futurismu, který nikdy nenastane a nenabude stability a rovnováhy".

Příčinou tohoto postoje byla bezesporu skutečnost, že anarchisté a anarchistky, stejně jako další z levicově orientovaných členů hnutí pracujících, si byli v průmyslových městech svojí pozicí relativně jisti. Když jeli Antonie a Ernest Binderovi v létě roku 1932 na kolech na antifašistickou konferenci z Düsseldorfu do Berlína, byli oba šokováni silou a početností hnědých hord na venkově. "Zatímco u nás dělnictvo vyjadřovalo svůj odpor na poměrně početných demonstracích a manifestacích, tak ve středním Německu na venkově získávaly SA prostor, a my jsme najednou pochopili, když jsme tou krajinou projížděli, že nebezpečí je všude kolem nás."1)

Teprve od roku 1929 se FAUD (Freie Arbeiter-Uninon Deutschland - Svobodná unie pracujících v Německu) pokoušela různým způsobem o antifašistickou akční jednotu levicově smýšlejících. V průběhu hospodářské krize ztratila FAUD 80 % svého členstva a jako organizace od té doby víceméně pouze přežívala. A pak přišla ještě větší prohra: SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands ) a sociálně demokraticky orientované ústřední odbory se nepřipojily ke generální stávce, kterou iniciovala FAUD. (V roce 1932 Erich Mühsam napsal jménem FUAD výzvu ke generální stávce. Tato výzva byla následující den v tiskovém orgánu SPD Vorwärts označena za výzvu od "agentů fašismu", Mühsam byl dva roky nato umučen k smrti v koncentračním táboře Oranienburg.) Na vedoucím postu v antifašistickém odporu setrvávala stále KPD (Kommunistische Partei Deutschlands - Komunistická strana Německa). Společný antifašistický odpor byl možný jestli vůbec, tak jen na lokální úrovni. Ještě v roce 1932 vytýkal porúrský okresní výbor KPD oběžníkem svým členům spolupráci s anarchisty: "Typický příklad vážně oportunistického prohřešku máme v Lüttgendortmundu, kde KPD, SAP (Sozialistische Arbeiterpartei - Socialistická strana práce, levý odštěpek SPD) a anarchisté vyzývali ke společnému shromáždění s tématem : "Boj proti fašismu a jeho lokajům". (...) KPD, SAP a anarchisté tvořili v Lüttgendortmundu tedy jedno revoluční hnutí pracujících. Uznáním SAP a anarchistů jako revolučních organizací byla KPD nucena rezignovat na vedoucí roli v antifašistickém odboji."2)

Díky přibývajícímu životu nebezpečnému teroru SA a hitlerjugend v dělnických čtvrtích velkých měst změnil antifašistický odpor svůj charakter - a to zejména v mládežnických organizacích. Vedle aktivní anarchistické propagandistické činnosti se odpor stával čím dál víc militantní, což se týkalo zejména SAJD (Syndikalistisch-Anarchistische Jugend - Syndikalisticko-anarchistická mládež). Bitky s hitlerjugend a militantní narušování pochodů SA šly ruku v ruce s tehdejší novou kultivací mužské tělesné síly. Ženy a dívky se během takových akcích držely spíše v pozadí. "Každopádně našla by se sotva nějaká skupina odporu, kde by se ženy neangažovaly. Většina z nich byla v hnutí pracujících aktivní už před rokem 1933. Společný jim byl poznatek, že fašismus, dostane-li se k moci, zbaví je veškerých práv, a proto se rozhodly proti němu bojovat."3) V anarchistických organizacích nevystupovaly ženy tak ofenzivně jako jejich mužští soudruzi, svou úlohu v hnutí chápaly spíš jako podporu. Ulrich Klan a Dieter Nelles popisují ve své knize Es lebt noch eine Flamme (Ještě žije oheň) "Swarze Schar" (Černou družinu) - wuppertálskou bojovou skupinu anarchosyndikalistické mládeže, která si opatřila zbraně a která se pravidelně učila střílet na jednom statku v Balkhausenu. "Dívky se těchto aktivit účastnily méně, alespoň jak samy vyprávějí. Zastávaly ale jinou důležitou úlohu, když je někdo z vesnice udal a přijely policejní kontroly, schovaly dívky pistole do polívkových hrnců, když se jelo domů, tak pašovaly zbraně v polštářích."

Soudruzi a soudružky v Düsseldorfu měli nejlépe organizovanou skupinu, která byla propagandistickým centrem pro celý region, od Cách až po Wuppertal. Jednou z nejaktivnějších žen vedle Antonie Binder, byla Käthe Windhoff, která hrála důležitou roli počínaje pomocí vězňům, přes kurýrní činnost až po pomoc uprchlíkům. Zvláště pro manželský pár Paula a Gees Hellbergových, poté co byla prozrazena v roce 1934 jejich ilegální tiskárna, organizovala Käthe pomoc do vězení. Po odhalení ilegální tiskárny si musela düsseldorfská skupina nechat tisknout materiály v Belgii a tudíž bylo nutné dobře zorganizovat transport tiskovin z Belgie do Porýní. Po roce 1936 organizovala düsseldorfská skupina finanční sbírku pro Španělsko, která byla určena pro CNT. Nebezpečí spojené se sbíráním a transportem peněz podstupovaly ženy a dívky. "Jedna z dcer Marie Steinacker (z Wuppertalu) byla ve svých 12 letech nejmladší kurýrkou "španělských peněz", které vozila k Antonii Binder."8)

Dále stojí za zmínku sestry Merie a Lotte Gottschalk, které kvůli nedostatku možností tisku několikrát opsaly na psacím stroji brožurku o poměrech v koncentračním táboře Oranienburg, přeloženou z holandštiny Ernstem Binderem. Brožurka se pak mohla šířit do dalších měst na kontaktní adresy. Po vlně zatýkání v roce 1933 a obzvláště v letech 1936/37 byla anarchosyndikalistická struktura FAUD v Porýní a v Porúří těžce postižená. Ženy tehdy se samozřejmostí převzaly na sebe úkoly uvězněných mužských soudruhů. Patriarchální rozdělení práce podle pohlaví, které trvalo i během odboje bezpochyby dál, se po vlně zatýkání uvolnilo. Zejména proto, že většina mužských soudruhů byla uvězněna. Gestapo se při zatýkání soustředilo zejména na muže proto, že u žen žádný odpor nepředpokládalo ale také proto, že muži byli veřejně více známí díky tomu, že zastávali různé funkce v organizaci (FAUD) a nebo v odborech. Kolínská anarchistka Marga, která byla v roce 1936 krátce zatčena gestapem v Chemnitzu,vypráví, že se jí při výslechu ptali především na jejího manžela. Gestapáci vnímali zadržené odbojářky zpravidla jenom jako pomocnice mužů. V masovém procesu vedeném v roce 1938 s osmdesáti osmi porýnskými anarchisty za přípravu k velezradě byly odsouzeny pouze dvě ženy, jedna z nich byla výše zmíněná Käthe Windhoff.

Vedle finančních sbírek pro vězně a jejich rodiny, pašování peněz a propagandistických materiálů přes hranice, pomoci uprchlíkům (soudruhům, Židům, později také dezertérům a válečným odpůrcům) převzaly nyní ženy starost o transporty uprchlíků do Holandska. Často se stávalo, že kontaktní osoby pro uprchlíky byly tou dobou už ale ve vězení. Anarchista Willi Pauli popisuje svůj útěk v roce 1937: "V Duisburgu jsem přišel do rodiny Darkensových, byli to Holanďané. Pomohli mi přes hranice už v roce 1933. On byl anarchista. Ale v současné době byl uvězněn. Přesto mi jeho žena příští den ráno přes hranice pomohla sama."9)

Po úplném rozbití porýnské skupiny FAUD v roce 1937 mohl odboj pokračovat pouze na individuální rovině. Tak mohla malá skupina bývalé cášské FAUD kolem Curta Moellere a Josefine Pauli dál udržovat cestu pro uprchlíky přes hranice až do přepadení Holandska a Belgie. Josefine Pauli dále pomáhala organizovat útěk několika Židovkám a francouzským protiválečným aktivistům do sousedních zemí. Mnoho soudruhů a soudružek a dalších levicově smýšlejících bylo tímto způsobem dopraveno do bezpečí.

Je náročné, ne-li nemožné, popsat odboj ve čtyřicátých letech, ten zůstává pro nás do dneška bezejmenný a anonymní. Máme dnes k dispozici jen několik střípků. Rodina Waldemarů a Anna Kutschke schovávali ještě v roce 44/45 ve svém domě v anarchistickém prostoru "Freie Erde" (Svobodná země) Židovku Marthu Gabelmann a šest týdnů před koncem války také na půdě syna Antonie Binder, aby nemusel jít na frontu. (V rámci tzv. Volkssturmu, což byl Hitlerův výnos z 25. 9. 1944, že narukovat musí všichni bojeschopní muži mezi 16 a 60 léty.) Takové akce byly pro ty, kteří neztratili odvahu, samozřejmou součástí odboje proti nacismu. Mnoho lidí - mužů i žen - se stáhlo do soukromí, nebo byli pod neustálým dohledem gestapa, takže se museli chovat nenápadně. Martha z Kolína vypráví o permanentím policejním dohledu, kterému byla vystavena po odsouzení svého manžela v roce 1938. "I po jeho propuštění jsme byli dále hlídáni, po desáté hodině večer jsme nesměli opouštět byt a také jsme kvůli kontrole museli odevzdávat klíče od domu. Když jsme chtěli vycestovat, museli jsme podat žádost vrchnímu státnímu zástupci. Teprve na konci války, potom co jsme byli vybombardováni a museli se kvůli tomu stěhovat, jsme měli konečně klid. V té době ztratili nacisti téměř všechnu kontrolu nad městem. Proto se zase začaly formovat odbojové skupiny, jako třeba v roce 1944 Edelweisspiraten. 10)

Poznámky

volně přeložila Tamara

z knihy: Silke Lohschelder: Anarchafeminismus, Auf den Spuren einer Utopie, Unrast, Münster 2000