Kolektiv organizátorů vznikl na crossover conferenci, konající se v lednu v Brémách. Sám sebe popisoval jako skupinu skládající se z 90 % z lesbických žen různých "politických generací" a třídního zařazení, které se již dříve znaly z okruhu radikální levice v Německu. Podle představ organizátorů a organizátorek, které byly vodítkem pro projekt tábora, jsou všechny různé mocenské vztahy neoddělitelně vzájemně spojeny a jedním z cílů (nejen) tohoto tábora je jejich reflexe. Dalším pak je přispět k vytvoření "nové konstelace" politických tendencí - složené z boje proti sexismu a snahy o začlenění mužů do profeministické politiky, snahy ukončit nadvládu heterosexuální kultury v radikálně levicové scéně, zviditelnění lidí s transgenderovou identitou, začlenění migrantů, Židů a barevných lidí, snahy o to, aby bílí antirasisté konfrontovali svůj vlastní rasismus, a společenství, kde nebude normou chování střední třídy. Snahy nejen napadat mocenské struktury, ale také posílit a vytvořit nové sítě odporu. Původní název projektu byl "anti-rasist anti-sexist camp", ten však obsahoval pouze dva vztahy nadvlády. Slovem crossover měly/i organizátorky/ři na mysli to, že mocenské vztahy (patriarchát, kapitalismus atd.) nemohou být chápány odděleně. Součástí projektu byla i snaha o překonání jazykových bariér, proto se všechny diskuse a workshopy překládaly do angličtiny. Prvoplánově byl pak kemp namířen proti nacionalismu, patriarchátu, antisemitismu, heterosexismu, kapitalismu, rasismu a dalším druhům útlaku. Časové rozvržení kempu vypadalo tak, že neděle, úterý a pátek byly věnovány workshopům, pondělí a čtvrtek akcím, ve středu bylo volno a v sobotu větší závěrečná demonstrace.

Kromě workshopů a diskusí se každý den konaly kulturní akce (koncert ženské HC kapely, party s taneční hudbou) a videoprojekce filmů s feministickou, gender a transgender tématikou. Samozřejmostí bylo veganské jídlo, mimochodem výborné.

Na pátečním workshopu pod názvem "Různé přístupy k antisexistické politice," kde se prezentovaly dvě německé organizace: A.G. Genderkiller (skupina složená z mužů a žen zabývající se klasickými aktivitami jako přelepování sexistických plakátů a reklam, distribuce letáků atd.) a GIK (zkratka v překladu znamená "gender je konstrukce"), jejímiž členkami jsou pouze ženy. GIK jako čistě ženská skupina, jenž se tak i prezentuje, vyvolala i v německém hnutí pozdvižení. Podle prezentace, jenž na workshopu zazněla, se organizují jako ženská skupina proto, že nechtějí ztrácet energii neustálým zabýváním se sexistickým chováním mužů ve smíšených skupinách. GIK se zabývá různými činnostmi od infostánků přes promítání filmů (jednou měsíčně) po organizování recesistických demonstrací. Další významnou složkou jejich činnosti je účast na antifašistických akcích. Při vzpomínkové antifašistické demonstraci na památku barevné ženy zavražděné neonacisty vytvořily v první linii ženský blok, což pro přítomné muže představovalo velký problém. Vyrojilo se množství otázek a kontroverzí, jako nejtypičtější byly uvedeny následující příklady: "Proč musí být ženy v první linii?," "Co se stane, když policie na demonstraci zaútočí?" a "Vždy antifa demonstrace nemá nic společného s ženskou otázkou!." Jinak jsou členky GIK zapojeny i v mužských skupinách, ale pro své zapojení tam pociují bariéry (muži je často ignorují, funguje tam mužská solidarita). Možná zajímavá poznámka pak směřuje ke vzhledu členek GIK, jenž z obvyklé normy účastnic tábor poměrně výrazně vybočoval, a to směrem k "normálnosti" a konvenčnímu vnímání ženskosti. Prostě všechny přítomné členky GIK vypadaly jako běžné ženy v běžném moderním oblečení s běžně upravenými vlasy atd. Bohužel, workshop se brzy "zvrhnul" v podle nás nesmyslnou diskusi o tom, zda je gender pouze kulturní konstrukce či ne a zda-li existuje nějaký genetický rozdíl mezi mužem a ženou(!). Proto jsme tento workshop poměrně brzy opustili a zúčastnili se druhé poloviny jiného, zaměřeného na začleňování východoevropských zemí do EU a spolupráci s aktivisty z východní Evropy. Tématem dalších workshopů byl např. Národní antisemitismus, Diskuse o antisemitismu v arabsko-islámském světě, Přímá akce, Dekonstrukce a gender či Žena a stát.

V pátek večer se konala antifašistická demonstrace proti místním neonacistům, jenž se scházejí na benzinové pumpě v centru města, a kde před nedávnem napadli a zbili černocha. Ideou akce bylo nenásilné převzetí benzinky, čímž by se z ní alespoň na jeden večer stala by dočasná antifašistická zóna. Akce se zúčastnilo asi 80 účastnic/ků kempu. Dorazil i soundsystem, takže když jsme se přiblížili k fašistům, začala vyhrávat i muzika. V ten moment na místě vypukla opravdová párty. Veselé lesbičky začaly tancovat do rytmu bezprostředně okolo neonacistů, jiní lidé si pinkali badminton či hráli fotbal. Zmatení neonacisté dělali, že nic nevidí, a neustále popíjeli lahvová piva. Zhruba za pět minut dorazila na místo policejní zásahová jednotka, která však pumpu pouze obklíčila, ale akci nechala běžet. Neonacisté tak byli donuceni "dobrovolně" ustoupit a na místě shromážděná již dobrá dvacítka se přesunula na protější stranu silnice, kde se jich do konce akce sešlo na třicet, včetně dobré poloviny žen. Celá demonstrace trvala necelé dvě hodiny, během kterých se lidé na benzince bavili, hráli hry a poslouchali muziku a projevy ze soundsystemu. I přes to, že se akce na naší straně zúčastnilo hodně mužů, byla na místě zjevná převaha žen a šlo tak o první převážně ženskou antifa demonstraci, které jsme se zúčastnili (a asi i jedna z mála, která kdy proběhla). Rozdíl oproti "mužskému" pojetí byl zřejmý na první pohled - důraz nikoliv na násilí, ale na zábavu a kreativní protest, radost z akce, nikoliv neustálé napětí, stres a "nuda."

Sobotní demonstrace byla zaměřená na propojení práce, genderu a migrace. V prohlášení organizátoři/ky upozorňují na problém neplacené domácí práce vykonávané ženami (vaření, úklid, péče o děti, staré a nemocné a navíc emocionální péče o muže), která však není společností chápána jako práce. Upozorňují také na problém "sexuální práce." Práci neberou jen jako osvobozující protipól kapitalismu, jak ji chápe většina levice, ale jako specificky kapitalistickou formu lidské aktivity, vykořisující a odcizenou. V Německu má navíc mezinárodní kontext - mnoho lidí zde bylo ve jménu práce zlikvidováno (připomeňme si jen nápis "arbeit macht frei" na koncentračních táborech). V dnešním Německu je domácí práce přenechána migrantkám a společenský vzestup některých bílých žen se tak děje na úkor žen barevných. Kapitalistické, rasistické a patriarchální vztahy jsou ve společnosti vzájemně propojené. Uplatňuje se nový selektivní systém migrace - volně zboží, ale omezeně lidí. V Německu probíhá kontrola migrace podle kritérií ekonomické užitečnosti a díky imigračnímu zákonu se dále zhoršuje postavení lidí v ilegalitě (je jim odepřen azyl) - to se dotýká zejména služebnic v domácnostech. Autoři prohlášení dále odmítají dělbu práce na základě sexistických a rasistických kritérií, nevěří však v reformistické vylepšování systému, ale v revoluci všech sociálních vztahů směrem k nikdy nekončícímu projektu společnosti bez nadvlády. Nepopírají však užitečnost konkrétních požadavků. Vyjádřenými konkrétními požadavky demonstrace pak bylo: Uznání domácí práce jako společensky důležité a viditelné ve veřejné sféře; konec sexistické a rasistické diskriminace na pracovním trhu a ve všech společensky nezbytných činnostech; všeobecná platnost lidských práv a pracovních zákonů a právo obrátit se na soud přístupné všem bez rozdílu státní příslušnosti; přístup ke zdravotní péči, vzdělání a dalším sociálním službám pro všechny; uznání diskriminace na základě pohlaví jako důvod pro získání azylu; přiznání trvalého pobytu ženám uprchlicím bez ohledu na jejich rodinný stav; zlepšení právní situace ilegálních sexuálních pracovnic; právo na náhradu mzdy pro ilegální dělníky; stejnou mzdu za stejnou práci; zrušení zákonů omezujících přistěhovalectví; právo na legalizaci; vyplacení náhrad za zločiny německého kolonialismu (např. v bývalé německé jihozápadní Africe); vyplacení náhrad německými korporacemi za jejich roli v ustanovení rasistického apartheidu v Jižní Africe a okamžité vyplacení náhrad všem nuceně nasazeným za nacistického režimu. Demonstrace samotné se zúčastnila většina tábora (kromě malé skupinky, jenž jej po dobu demonstrace hlídala), takže před radnicí v Cottbusu se po dvanácté hodině sešlo odhadem okolo 150 až 200 lidí, opět vesměs žen. I tato akce probíhala v uvolněné atmosféře pouliční párty, ze soundsystemu vyhrávala hudba, lidé tančili a bavili se. Na demonstraci se přišla podívat i skupinka neonacistů z benzinové pumpy, k žádným incidentům ale nedošlo. K dispozici byla spousta letáků aktivně rozdávaných kolemjdoucím a projevy byly čteny přes soundsystem, takže je slyšelo spousta kolemjdoucích narozdíl od projevů přes megafon, ale na druhou stranu zde byl pouze jeden, náhodnému kolemjdoucímu vcelku nicneříkající transparent. Demonstrace byla zakončena spontánním několikakilometrovým pochodem Cottbusem zpět do tábora, během kterého účastníky provázelo zhruba dvojnásobné množství policistů z protidemonstračním vybavením v celkem 16ti policejních antonech.

Z cca 250-300 lidí účastnících se celého nebo části kempu byla velká většina žen, což je nesporně pozitivní stejně jako již jen samotný fakt, že vůbec nějaké části antiautoritářského levicového hnutí stojí za to věnovat svou energii na přípravu kempu, který konfrontuje sexismus atd. nejen navenek, ale i dovnitř hnutí. Skutečnost, že nešlo o akci připravenou a řízenou muži, ale z velké části ženami, je velmi inspirující. Většina účastníků kempu tvořily lesbické ženy, našlo se zde i několik transgenderů, mužů i žen (například dlouhovlasý muž s bradkou, jehož oblečení sestávalo z tygří sukně, přiléhavého stříbrného trička, růžové kabelky, s rukama ozdobenýma dlouhými narůžovo nalakovanými nehty). Přesto i zde na kempu bylo vidět, že ačkoliv se snažíme změnit vztahy mezi pohlavími, tak genderová socializace odlišná pro muže a ženy, kterou jsme prošli/y, má obrovský vliv na naše chování. Křiklavým příkladem byla dělba práce - v kuchyni pracovaly samé ženy, zatímco tzv. "security group", tedy pracovní skupina mající na starost bezpečnost tábora a jeho obranu před útokem zvenčí (hrozil zejména útok neonacistů), se skládala ze čtyř mužů. Na dotaz, kdo by se zapojil do aktivní obrany tábora, se přihlásili téměř všichni přítomní muži, ale jen pár žen. Je také otázka, nakolik se projekt Crossover vydařil. Účastníci byli téměř výhradně Němci (kromě nás pak ještě dva Poláci a asi dvě Holanďanky), chyběli zde barevní lidé, ale i například rodiče (kempu se zúčastnila pouze jedna rodina s malým dítětem). Ze snahy organizátorů kempu byla v jeho závěru patrná snaha o reflexi - na toto téma proběhla i debata na závěrečném shromáždění. Vesměs panovala spokojenost až na pár menších výhrad, o kterých se hned rozproudila diskuse. Jedna skupina, která se dříve účastnila lednové Crossover conference v Brémách, zde také rozdávala svoje materiály s názvem "Překonávání hierarchií," kde vysvětlovala svou nespokojenost s její organizací (zejména lesbické ženy si stěžovaly na ustanovené mocenské nerovnosti ve skupině a na to, že konference byla příliš intelektuálně orientovaná a téměř zcela bělošská).

Marta

Více v článku: Útoč na sítě moci, A-kontra, č. 7-8/2002