Kniha francouzského sociologa Pierra Bourdieuho La domination masculine vydaná Editions du Seuil v roce 1998, vyšla v roce 2000 v nakladatelství Karolinum pod názvem Nadvláda mužů. Prostřednictvím této knihy se snaží předložit analýzu, která by dala nový směr bádání o vztazích mezi pohlavími. Tato kniha v sobě propojuje některé myšlenky druhé vlny feminismu a jeho vlastní studie o sociálních příčinách a účincích symbolické nadvlády.

Bourdieu si v této knize klade otázku, jaké dějinné mechanismy způsobily, že se struktury dělení podle pohlaví a principy tohoto dělení vymkly z chodu dějin a staly se relativně věčnými. Snaží se o navrácení vztahu mezi pohlavími zpátky do dějin.

Je velmi těžké analyzovat mužskou nadvládu, protože jsme si podvědomě osvojili struktury mužského řádu a naše myšlení je těmito strukturami ovlivněno. Proto se Bourdieu uchyluje ke zkoumání kabylských Berberů, kde neexistuje řád sexuality jako takové, sexuální akty podléhají antropologickým a kosmologickým determinacím. Vycházejících z homologických opozic mezi maskulinem a femininem např. nahoře/dole, venku/uvnitř, suchý/mokrý atd. Tyto rozdíly se pak jeví jako přirozené, protože se zapojují do myšlenkových schémat, které potvrzují jiné kosmické cykly. Je těžké odhalit nadvládu, protože mýtyckorituální systém posvěcuje stávající řád, a ten se díky tomu stává uznávaným. A právě z toho plyne síla maskulinního řádu, že nepotřebuje žádné ospravedlnění.

Tělo je v sociologickém světě vnímáno jako nositel sexualizujících principů vidění a dělení. Anatomický rozdíl mezi pohlavními orgány ženy a muže vede často k sociálnímu rozdělení mezi gendery. V této souvislosti hovoří Bourdieu o somatizaci nadvlády, vpisování do těl, kdy sociální diference vytváří pocit přirozenosti a jeví se jako samozřejmost. U lidí, kteří přijímají schémata plozená nadvládou, se mění proces poznání v proces uznání a přizpůsobení se.

Sociální definice pohlavních orgánů je konstrukce založená na zdůraznění určitých odlišností a zastření určitých podobností. Např. ve středověku, kde byl mírou všeho mužský princip, se lidé domnívali, že vagína je penis naruby. A až do renesance neexistoval anatomický termín, který by popisoval ženské pohlavní orgány. Ženské pohlavní orgány byly vnímány jako jinak uspořádané mužské pohlavní orgány. Pohlavní orgány byly sociální konstrukcí, která přisuzuje jiný status mužům a jiný ženám. Ženské tělo bylo odděleno opaskem, což symbolizuje uzavřenost, ctnost a cudnost. Opasek byla jakási hranice mezi čistým a nečistým tělem. Vagína byla považována za něco ponurého, jako negativní falus, proto se v některých kulturách nepřipouštěla pozice, kdy žena byla nahoře. Jako byla pozice ženy nahoře při pohlavním styku v některých historických obdobích chápána jako nestoudnost a potlačení mužské nadvlády, tak i penetrace pána otrokem byla brána jako něco ponižujícího a nestoudného. Penetrace totiž často symbolizovala nadvládu nad penetrovaným člověkem.

Biologické odlišnosti jsou brány jako základní předpoklady sociálních diferencí. Iniciační rituály mají potvrdit, do které sociální skupiny daný jedinec patří, mají mu pomoci orientovat se v okolním prostředí. V této souvislosti hovoří o habitu, že se jedinci rodí do prostředí, které je sociálně diferencuje, aniž by si to oni pořádně uvědomovali.

Mužskou nadvládu vnímá jako symbolické násilí, kdy ovládanému nezbývá než uznat nadvládu, protože k reflexi vztahu má jen nástroje poznání, které jsou již určitou formou nadvlády. Vytváření a reprodukce této struktury je opřeno o trh symbolických statků, který vychází ze základní asymetrie subjektu a objektu, aktéra a nástroje, která panuje mezi mužem a ženou. Ústředním místem je sňatkový trh, kde je se ženami nakládáno jako s předměty, které mají sloužit k uchování symbolického kapitálu mužů, či jako nástroje mužské politiky. Panuje zde radikální asymetrie mezi mužem jakožto subjektem směny a ženou jakožto objektem směny. Žena je zde tedy chápána jako nositelka sociálního a symbolického kapitálu.

Dispozice muže k uplatňování nadvlády nejsou dány od přírody, ale vytvářejí se jedině dlouhou socializační prací, dlouhým aktivním diferencováním mezi pohlavími. Bourdieu zde nastiňuje konstrukci maskulinity, jakým způsobem chlapec vrůstá do světa mužů a jakým způsobem si onu maskulinitu dokazuje. Mužství je vnímáno jako příslušnost ke skupině. A proto mnohdy podstatou odvahy bývá strach, že muž ztratí obdiv skupiny, že ho kamarádi nazvou babou nebo teploušem. Mužnost je tedy pojem vztahový, budovaný před očima druhých mužů a pro ně. Mužnost je posilována jakýmsi strachem ze ženství, a to hlavně z ženství ve vlastním nitru. Proto také dochází k časté frustraci mužů, že nedokáží dosáhnout ideálu mužnosti.

Mužská nadvláda v dnešní době již není takovou samozřejmostí jako dřív, i když některé základní mechanismy přetrvávají dodnes. Kolektivní očekávání jsou vepsána do fyziognomie důvěrně známého prostředí ve formě opozic: muž-veřejný, žena-soukromý. Minorizace žen je o to úpornější, že nevychází z nějaké výsostné zlovůle, ale probíhá naopak v dokonale nevědomé nevinnosti. Ženě se skáče do řeči, pokud položí nějakou inteligentní otázku, odpověď se ve vší upřímnosti adresuje muži. Ženy jsou tak nuceny k obraně slabých - vybuchnou, to je však ze strany mužů bráno jako rozmar, na který stačí odpovědět poplácáním. Velmi zajímavé je též hodnocení mužských a ženských aktivit - double standart, kdy činnost je hodnocena podle toho, které pohlaví ji vykonává. Obor automaticky ztrácí prestiž ve chvíli, kdy je v něm převaha žen. Aby žena dnes uspěla v určitém postavení musí mít nejen všechny předpoklady, které daná práce vyžaduje, ale musí mít i všechny vlastnosti, které by měl muž, kdyby do takového zaměstnání nastupoval.

Ženské tělo je tělem pro druhé, které podléhá neustálé objektivizaci. Jedinec pak vnímá své tělo skrze schémata, jež si osvojil prostřednictví sociálních struktur. Mužská nadvláda dělá z žen symbolické předměty, které existují proto, aby se na ně někdo díval. Od žen se očekává, že budou sympatické a usměvavé a ženskost pak není ničím jiným než nadbíháním představě mužů, jež má především posílit jejich ego. Ženy i muži pociují rozdíl mezi svým tělem a ideálem ke kterému se chtějí připodobnit. Tento fakt je zdrojem jejich časté frustrace. Pakliže ženy dosáhnou určité moci ocitají se vždy v dvouznačné situaci; jednají li jako muži hrozí jim, že ztratí své atributy ženskosti, jednají li jako ženy riskují, že na ně bude nahlíženo jako na neschopné bytosti.

Abychom pochopili nadvládu mužů v procesu dějin, musíme analyzovat nejen vývoj postavení ženy ve společnosti, ale také vývoj institucí, které hierarchické uspořádání udržovaly - škola, církev, rodina a stát. Za hlavní změnu považuje Bourdieu fakt, že mužská nadvláda již není brána jako něco absolutně samozřejmého.

Větší přístup žen ke vzdělání vede k přímým změnám ve výrobních strukturách. Jak již bylo výše zmíněno, profese, které jsou feminizovány ztrácí prestiž, proto taky např. na mnoha vědeckých oborech jsou muži protěžováni, aby nedošlo k rozšíření tohoto fenoménu. Viditelné změny v podmínkách ve skutečnosti jen maskují realitu, kdy vzájemné postavení muže a ženy zůstává stejné, nerovnost tedy trvá dál. Tím je např. fakt, že ačkoliv zastávají ženy stejné postavení v zaměstnání jako muži, mají ženy vždy menší plat. Všeobecně se pak má za to, že žena se hodí k činnosti, která je jakýmsi pokračováním činností domácích (výuka, péče, služba). Doma i ve škole jsou dívky odrazovány od mužských povolání, osvojují si nevědomě principy dominantního vidění, takže jim sociální řád připadá jako normální nebo dokonce přirozený. Muži se brání feminizaci určitých oborů, protože jsou pro ně nejen zdrojem jejich prestiže, ale i symbolem jejich mužství.

Dalším faktorem, který přispívá k udržení mužské nadvlády je ekonomie symbolických statků. Ženskou rolí je chápána péče o soudržnost rodiny, pěstování příbuzenských vztahů a reprodukce sociálního kapitálu. Její aktivity zůstávají často bez povšimnutí a většinou nejsou finančně ohodnoceny. Dnes stejně jako dříve je žena předmětem směny pro získání symbolického kapitálu, a to především prostřednictví svého zjevu. "Sociální svět funguje jako trh symbolických statků ovládaný mužským pohledem, což v případě žen znamená být viděn okem muže. Být "ženská" v podstatě znamená nevyznačovat se vlastnostmi a jednáním, kterými se může vyznačovat mužství" (Bourdieu 2000).

Sexualita, tak jak ji chápeme je objev dějin, pozvolna se vytvořila s tvorbou jiných oblastí jako je právo, náboženství atd. Schémata sexualizovaného nevědomí jsou velmi diferencované historické struktury zrozené ze sociologického prostoru, reprodukující se přejímáním aktérů. Gender, to nejsou pouhé role které lze hrát, je vpisován do těl, do určitého světa, a právě v tom je jeho síla.

V souvislosti se symbolickou nadvládou se Bourdieu zamýšlí také nad hnutím lesbiček a gayů. Kdy nahlíží na otázku sexuality jako na otázku určitého konstruktu. Důkladná analýza homosexuality by podle něho mohla vést k takové sexuální politice, ze které by byl aspekt moci vyloučen.

Bourdieu se domnívá, že jedině politická aktivita, která bude počítat opravdu se všemi účinky nadvlády, tak jak vyplývají z objektivní souhry mezi strukturami osvojenými a strukturami velkých institucí, kde se dovršuje nejen mužský, ale vůbec všechen sociální řád, může napomoci k tomu, aby mužská nadvláda pozvolna jednou skončila.

Dita

Poznámka:

Pierre Bourdieu, Nadvláda mužů, nakladatelství Karolinum, str. 90