Projev k 1. Máji 2002

Dovolte abych vás přivítala jménem Feministické skupiny 8. Března na Anarchistickém (antifašistickém) prvním máji. Zároveň se připojujeme k souběžně probíhající akci v Brně, která je koncipována jako antifašistický boj proti neonacistické demonstraci Národního odporu. (Zároveň se připojujeme k souběžně probíhající akci v Praze, která je koncipovaná jako oslava boje neprivilegovaných za svá pracovní a sociální práva.

Jak asi všichni víme, první máj je především připomínkou boje pracujících za osmihodinovou pracovní dobu a celkově za lepší pracovní podmínky. Pro nás, anarchistky a anarchisty, se tento den stal symbolem odporu neprivilegované třídy proti přetrvávající nerovnosti, nesvobodě a vykořisování. Toto shromáždění nevnímáme jenom jako oslavu květnových událostí roku 1886 v Chicagu, ale také jako upozornění na negativní dopady kapitalismu, zastupitelské demokracie a státu jako takového. Tvrdíme, že kapitalismus je ze své podstaty velký historický omyl, proto řešení současných problémů nehledáme v pouhých reformách, ale v celospolečenské změně ve všech sférách. Chceme společnost postavenou na skutečné svobodě, samosprávě a rovnosti všech lidí bez rozdílu rasy, pohlaví a sexuální orientace. Uvědomujeme si, že mezi lidmi existují a budou vždy existovat určité odlišnosti, které lidskou společnost obohacují. Zároveň si však myslíme, že je potřeba odstranit ty odlišnosti, které jsou nepřirozené a brání důstojnému životu i vzniku rovnostářské společnosti, jejíž vytvoření se neobejde bez odstranění třídní společnosti.

My anarchofeministky a anarchofeminsté považujeme jakoukoliv hierarchii za špatnou a nepřirozenou. Jednou z jejích forem je podle nás patriarchát. Na první pohled se může zdát, že patriarchát má negativní důsledky pouze pro ženy, ale z našeho pohledu se patriarchát prostřednictvím vytvořených nerovností a rolí ve svých důsledcích negativně podepisuje i na mužích. Proto tvrdíme, že boj proti patriarchátu není pouze otázkou žen, ale že by měl jít ruku v ruce s bojem proti státu a kapitalismu. Protože patriarchát není produktem kapitalismu, je naivní se domnívat, že s jeho pádem zmizí nerovnosti mezi muži a ženami. Zároveň je důležité uvědomění si a odstranění všech forem sexismu. I to je dlouhodobým mnohogeneračním procesem, který vyžaduje i změnu výchovného a vzdělávacího systému. Sexismus podobně jako například rasismus představuje stejné společenské nebezpečí. Když se stavíme proti rasové a etnické diskriminaci a proti nárůstu fašistických a neonacistických aktivit, měli/y bychom se stejně razantně postavit proti projevům sexismu.

Už ve školách se děti učí, jak kteří panovníci či jaké vlády zavedli změny, které měly zlepšovat postavení člověka ve společnosti, přitom se však zapomíná, že za těmito změnami stojí mnohaleté úsilí obyčejných lidí. Někteří z nich za své ideály zaplatili životem. Tato uzákonění bylo většinou pouze formální a v obecnou platnost přecházela velmi pomalu nebo vůbec. Tyto změny se ve většině případů reálně týkaly pouze mužů (např. povinná školní docházka, osmihodinová pracovní doba…). źeny musely o tato základní lidská práva bojovat mnohem déle. Některá z těchto práv, např. osmihodinová pracovní doba, jsou dnes pro spoustu pracujících buď minulostí nebo nikdy nedosaženou metou. Co se týče odborů, jsou zde ženy často znevýhodňovány, nebo se do nich vůbec nezapojují. Odbory obecně, a to i ženské, jsou řízeny převážně muži, jen pár žen se stane závodními důvěrnicemi nebo předačkami. Uvědomujeme si ale, že rovné postavení žen a mužů by v současných odborech nebylo žádnou výhrou. Neúčast žen v odborech má několik příčin. Některými z nich jsou sexistické postoje mužů i žen, které zpochybňují kompetenci žen na tato místa a také důsledky ženské role. źeny si totiž často nemohou dovolit účastnit se odborových mítinků, protože od nich muži vyžadují plnění takzvaných domácích povinností, jako je příprava večeře, péče o děti a podobně.

Boj proti státu, kapitalismu a patriarchátu, stejně jako proti rasismu a fašismu by měl být společným bojem všech lidí, tedy mužů i žen.

Rádi/y bychom náš projev nyní uzavřeli/y slovy Louisy Michel, francouzské anarchistky z přelomu 19.a 20. Století:

"Chcete-li své místo na slunci, neplačte pro ně, nežádejte je, ale vezměte si je!!!!! "