LOGICKÉ KOTRMELCE V "RODINĚ A STÁTU"
Úvodem bych rád předeslal, že všechny články a vůbec celou Přímou Cestu považuji za přínosné, podnětné a s mnoha názory v nich uvednými souhlasím. Nicméně chci vyzkoušet toleranci Přímé Cesty a Vaši ochotu k dialogu.
Rodina a stát - to byl název a téma stěžejního článku prvního čísla Přímé Cesty. V tomto článku se objevila některá přinejmenším sporná tvrzení na které tímto reaguji (jsem zvědav jestli mou reakci zpřístupníte i Vašim čtenářům...)
V odstavci "Vznik a vývoj prvotní rodiny" se zřejmě hovoří o jakési prvobytně pospolné společnosti ve které dle Stan. Rudy neexistovalo soukromé vlastnictví (?!). Je tím asi míněno vlastnictví výrobních prostředků. Samozřejmě, že dokud se člověk neusadil a kočoval za zvěří, tak k přílišnému hromadění majetku nedocházelo, ale "výrobní" prostředky již existovaly a představa jak ráno lovkyně a lovci přicházejí ke stojanu s "erárními" oštěpy a kostěnými jehlicemi je trochu směšná. Mám dojem, že už tehdy si člověk vážil úsilí, které vynaložil - byl hrdý, když se mu podařilo vyrobit lepší oštěp či sekeru a choval se k nim jako ke svému majetku.
Dále se zde tvrdí, že společenská organizace práce je nejvýkonnějším výrobním způsobem. V roce 1989 mi bylo osmnáct let a jednu společenskou organizaci práce jsem ještě stihl osobně zažít - měla pár výhod, ale k těmto výhodám rozhodně nepatřila výkonnost. Stan. Ruda je zde zřejmě vede(n?a?) představou, že o všech závažnějších změnách rozhodovala tehdy (v prvobyt. pospol. spol.) jakási všelidová schůze ve které měli všichni rovné hlasovací právo - představa svědčící o naivním utopizmu. A to nehledě na to, že organizace práce se tehdy pravděpodobně odlišovala tlupu od tlupy, kmen od kmene a tvrdit, že tehdy vládlo jakési universální všelidové rozhodování zdá se mi být nepřípustnou idealizací.
Taktéž dedukce, že neexistence společenských omezení v pohlavním styku (ostaně kdo dnes ví kde - v kterém kmeni, či tlupě - a jaká omezení existovala či neexistovala ?) automaticky znamená neexistenci žárlivosti, mi připadá zcestná. Stan. Ruda si zřejmě neuvědomuje, že žárlivost nevzniká společenskými omezeními v pohlavním styku, ale prostě tím, že lidé jsou různí (nechce snad Stan. Ruda tvrdit, že tehdy měli všichni stejné duševní a tělesné vlastnosti ?) Tato různost vede k tomu, že některé osoby jen tolerujeme a jiné vyhledáváme, nebo dokonce milujeme. Když máme dojem, že přízeň těchto milovaných osob ztrácíme - přirozeně přichází bolest a strach - tedy žárlivost. źárlivost provází nejen člověka od dob co je člověkem, ale lze ji vystopovat i u některých zvířat... Konec konců určitou formu žárlivosti pociujeme někdy každý a nemusí to být jen negativní - může to vést k užitečné sebereflexi - záleží jen jak je žárlivost silná a jak s ní dokážeme naložit.
V závěru svého článku nás Stan. Ruda nepřímo vyzívá k revoluci za život v rovnostářské společnosti - bez nerovnosti a majetku. Neuvědomuje si však, že rovnost a důstojnost lidí nespočívá v tom, že se revolucí navzájem donutí k tomu, aby se silný přetvařoval že je slabší a slabý aby předstíral sílu, ale v tom, že se naučíme vnímat to co nám ten navenek nejslabší, či nejsilnější článek řetězu lidských životů ukazuje a dává. Moudrý člověk si dokáže vážit toho kdo je v něčem slabší i toho kdo je v něčem silnější než on sám a to i bez revoluce.
Má výzva zní: skončila doba společenských revolucí, které jen nastolovaly nové formy tyranie - je čas revolucí osobních - tak se Stan Rudo snaž a založ komunitu (nesnaž se mi tvrdit, že to dnes není možné!) a ukaž nám pozitivní příklad. Vždy dnes žijeme v krásné době největší anarchie jaká doposud kdy byla. Máš šanci strhnou ostatní příkladem a nikoli krvavou revolucí. Největším opravdu strašidelným a paradoxním problémem je , že my lidé jsme jako forma života příliš úspěšní a doslova jsme už zamořili celou Zeměkouli.... bohužel ( tedy pardón Englsužel)
Vladislav Reisinger (bezpartijní básník)
