1. Jak a proč jste vznikly a jak se vymezujete na české feministické scéně? Jak se stavíte k existujícím feministickým organizacím a strukturám?

Vznikly/i jsme v zimě na přelomu let 2000/2001 za účelem uspořádání 8. března a zapojení se do globální stávky žen. Tehdy nás bylo něco kolem 20 - 30. Bylo mezi námi hodně různých lidí, kluků i holek, hlavní to co nás spojovalo bylo vrátit 8. březnu jeho původní význam a upozornit na problematické postavení žen v české společnosti i ve světě. Tehdy jsme se nějak výrazně politicky neprofilovaly/i, ale měly/i jsme k anarchofeminismu poměrně blízko, nebo alespoň většina z nás. Po poměrně úspěšném happeningu 8. března došlo k diskusím uvnitř skupiny, a k čím dál větší profilaci směrem k anarchofeminismu, rozhodly/i jsme ze skupiny stvořené pouze k jedné události vytvořit politickou organizaci. Uvědomovaly/i jsme si čím dál výrazněji, že nelze nerovnost mužů a žen oddělovat od jiných nerovností např. mezi třídami. A tak vznikla anarchofeministická organizace, název jsme nezměnily/i, což může být trochu matoucí. Motivů pro přerod platformy k jedné akci na organizaci bylo mnoho, jednak jsme cítily/i že feministická témata v anarchistickém hnutí trochu chybí, (několik z nás už se v anarchistickém hnutí pohybovalo) že jsou celkově brána tak okrajově a odsouvají se až na dobu po změně politicko-ekonomické základny. My jsme si ale uvědomovaly/i, že nechceme čekat, protože spousta diskriminací a sexismus se dá změnit hned. Pro anarchofeminismus je důležité uvědomit si, že nás nevykořisuje jenom stát a kapitalismus, ale něco mnohem staršího a pro mnohé hůře rozpoznatelného, a to je patriarchát. Chceme se zabývat a také se zabýváme tématy jako je rodina, výchova dětí, jazyk, genderové role a stereotypy.

Snažíme se doplnit klasická anarchistická témata o jiný úhel pohledu a o témata zdánlivě vzdálenější. Co se týče vymezení na feministické scéně, pojem feministická scéna může zahrnovat svým způsobem nás a taky třeba Klub sociálně - demokratických žen, nebo Fórum žen (politická klub manželek vysokých politiků, vedený paní Pilipovou). Takže naše je vymezení velmi radikální a zásadní, nejsme feministky ale anarchofeministky, ta předpona anarcho nás jasně vymezuje od všech vládních, provládních i nevládních organizaci, institucí a iniciativ. Myslím, že kdybyste se zeptal deseti žen, které se označují za feministky a co si pod tím představují tak se shodnou pouze na tom, že chtějí rovnoprávnost mužů a žen, ale to jejich pojetí rovnoprávnosti se už bude pravděpodobně lišit. Tedy spíš než součástí feministické scény se cítíme být součástí anarchistického hnutí. Takže k současným feministickým strukturám a organizacím se stavíme velmi skepticky, co se týče nevládních organizací oceňujeme například jejich pomoc různým způsobem trýzněným ženám (oběti domácího násilí, svobodné matky, atd.), dále třeba to, že se jim částečně podařilo dostat některá feministická témata díky různým přednáškám a seminářům mezi lidi. Jinak je náš postoj k nim stejný jako k jiným nevládním organizacím, tzn. nepředstavují pro nás žádnou alternativu. My nechceme rovnoprávnost pohlaví v rámci současného systému, tedy v rámci kapitalismu, naším programem není ani více žen do parlamentu, či uzákonění nějaké antidiskriminační kvóty. Chceme změnu společenského řádu zdola, ne skrz parlament.

2. Co je to anarchofeminismus? Má nějaké tradice v Česku, něco, nač je možné navázat?

Je to sloučení dvou názorových konceptů, které se navzájem doplňují, anarchismus poskytuje feminismu revoluční koncept, tedy porozumění společenské hierarchii a autoritě, dává feminismu ekonomickou analýzu, navrhuje organizační principy a způsob u změny. Feminismus zase rozšiřuje anarchismus o zahrnutí dalších vykořisovatelských vztahů, a dává rovnítko mezi sférou veřejnou a soukromou. Pro anarchofemismus je důležitá tzv. revoluce všedního dne, tedy to, co jde změnit hned, není třeba odkládat až po změně ekonomické základny, patriarchát může existovat bez kapitalismu (i když ten ho umí velmi dobře využít), a proto je třeba už teď odbourávat určité stereotypy patřící k ženám či mužům. Anarchofeminismus silně akcentuje to, že i muži jsou patriarchátem znevýhodňováni. Proto i když jsme radikální feministky, není náš boj namířen proti mužům, ale proti lidem (ženy nevyjímaje), kteří patriarchát udržují. Odmítáme matriarchát jako alternativu, víme dobře samy, jaká je nadřazenost jednoho pohlaví nad druhým!

Anarchofemismus se vyprofiloval v sedmdesátých letech 20. století ve spojených státech, o formulování základních principů se zasloužily dvě ženy - anarchofeministky Peggy Kornegger a Carol Ehrlich. Ale kořeny anrchofeminismu jsou mnohem starší, sahají až do 19. století. K jedněm z prvních anarchistek, které se zabývali tématy jako antikoncepce, rození dětí, prostituce, volná láska patřila litevská židovka dlouho žijící ve státech Ema Goldman. Svým způsobem se z dnešního pohledu dají za anarchofeministky (ač ony se tak neoznačovaly) považovat španělské Mujeres Libres, které se významnou měrou podílely jak na španělské občanské válce, tak na španělské revoluci. V šedesátých letech došlo k výrazné diferenciaci feministického hnutí na několik proudů, mezi ty nejznámější patří: liberální, radikální a ekologický feminismus. Radikální feminismus je možno chápat jako ideový předvoj anarchofeminismu.

Co se týče Česka, je to složitější, v 90. letech 19. století a na počátku století dvacátého bylo u nás anarchistické hnutí poměrně silné a veliké, žen se v něm angažovalo málo, ale přesto v něm měly své důležité místo, za zmínku stojí zcela jistě např. Luisa Landová - Ľtychová, která se ženské otázce věnovala. Dále stojí za zmínku, že jakási reflexe toho, že v anarchistickém hnutí se před 1. Světovou válkou angažuje jen velmi málo žen se objevila v roce 1910 v Mladém Průkopníkovi. Tomuto tématu bylo věnováni jedno číslo a objevila se také výzva k agitaci mezi ženami.V časopise Zádruha také vycházela příloha źenská hlídka. Po roce 1989 se také objevily určité aktivity radikálních feministek, jako třeba LUNA, která vydávala časopis Esbat, hodně se přikláněly k ekofeminismu a čarodějnictví, snažily se aktivizovat ženy ve squatterském hnutí poloviny 90. Let. Dále existoval časopis Wicca, která byl také radikálně ekofeministicky a čarodějnicky orientován. Tyto dvě na omezenou dobu výrazné aktivity jsou asi jediné, které se dají považovat za něco, co některé z nás ve své době osobně ovlivnilo.

3. Kdybychom si vzali českou pracující ženu s dětmi školního věku a prošli s ní jeden obyčejný den jejího života, v jaké podobě se střetne s diskriminací a sexismem? (Nebo to může být tak: kdybychom si vzali jeden váš obyčejný pracovní den a prošli ho společně, kde se nejčastěji setkáváte s diskriminací a sexismem?)

Hedvika: Asi první místo, kde se žena může setkat se sexismem a diskriminací, je její domov. Zde si může od svého partnera vyslechnout, co všechno je její starost. Například otázka, jestli děti odchází včas do školy, jestli mají svačinu, úkoly...Další místo, kde se žena setkává se sexismem, může být dopravní prostředek. Některé ženy mají zkušenosti se sexuálním obtěžováním, které může mít formu přílišné blízkosti nějakého muže, mačkání se, příp. nenápadného osahávání. Toto všechno umožňují dopravní prostředky ve špičce, kdy jsou narvané. V práci ženu mohou potkat sexistické poznámky např. o jejím vzhledu nebo diskriminace při výběru pracovních úkolů. źena pro nějakou práci není vybrána, protože se pochybuje o tom, zda ona toto může zvládnout. Další možností je, že žena dostane za úkol práci, která je pod její kvalifikaci, např. uvařit kávu, obstarat něco k jídlu. V případě, že se vůči tomuto jednání ohradí, je nejspíš označena za feministku, čímž se stává terčem vtípků na svůj účet. Pokud žena jde nakupovat nějaké nářadí, součástky do auta atd., nejspíš se setká s otázkami typu: "A víte, co se s tím dělá?" "Neublížíte si?"Dál ženu čeká návrat domů, kde ji často čeká spousta práce (vaření, praní), která kdyby nebyla hotová, mohla by způsobit rozkol v rodině. Už fakt, že žena často po návratu ze zaměstnání pracuje pro rodinu, je sám o sobě formou sexismu. I když muž nebo děti pracují společně se ženou na zvládnutí této práce, často se hovoří o pomoci. Použitím tohoto slova se jasně dává najevo, kdo za tu práci má zodpovědnost. Kdyby si žena stačila ještě vyjít ven s přáteli, možná za slechne poznámky jako "Kočičko, ty máš ale pěnkej zadek".

Linda: Osobně bych mluvila spíše o tom, co prožívám jako bezdětná pracující žena já. Tak jedná se o sexuální obtěžování na ulici v různých formách, od různých slovních projevů až po poplácávání "po zadku" atd. Někteří profesoři ve škole se k vám také chovají na základě vašeho pohlaví, předpokládají, že to až tak vědecky zase neberete. Na bakalářském stupni je to ještě v pořádku, žena by měla přeci jenom nějaké to vzdělání mít, ale dostat se na doktorandské studium je pro ženu u některých profesorů dost složité. Bohužel mám historku, že jsem hledala místo přes jednu zprostředkovatelskou agenturu, přišla jsem souběžně s jedním chlapcem, posadili nás vedle sebe a ptali se, umíte zacházet s počítači: já - ano + vyjmenovala jsem, co všechno umím, on - ne, umíte nějaký cizí jazyk: já - ano a 3 + jaké a na jaké úrovni, on - trochu anglicky. Mě poslali na sekretářku a jeho do nějaké počítačové firmy, nevadí, že to neumí, ale naučí se to. Také si pamatuji, že u nás na základce byla taková banda kluků, kteří sexuálně obtěžovali a znásilňovali holky. Jedna to oznámila ve škole, pár kluků z té party dostalo důtku, ale ona také, protože kdyby nechtěla, tak k ničemu nedojde.

4. Jaký je váš osobní postoj k partnerství a rodině? Jaký vztah chce mít anarchofeministka? Ve společnosti panuje obvyklý stereotyp, že feministka je buď lesbička nebo s ní vydrží pouze mimořádně submisivní muž.

Jakou formu partnerství, kdo zvolí, samozřejmě záleží na individuální volbě: někomu vyhovuje klasický partnerský vztah (a už hetero nebo homosexuální), někdo žije pod heslem volné lásky. Jedná se o vztah, v kterém jsou rovnocenné pozice, partneři by měli jednat na principu rovnosti, snažit se o to, aby požadavky jednotlivých partnerů nebyly plněny na základě jakéhokoliv násilného nátlaku. Je to vztah, v kterém neexistuje domácí násilí, nepoužívají se tzv. "ženské zbraně", tolik ve většinové společnosti propagovaná technika, jak má žena dosáhnout "svého", tedy lhát a neříkat pravdu, přetvařovat se. Pokud spolu už žijí, tak by mezi sebou měli mít rovnoměrně rozdělené práce v domácnosti, a pokud vychovávají děti měli by se jim také věnovat společně. Nemělo by tedy existovat žádné dělení na ženské a mužské práce Je samozřejmé, že každého baví něco jiného a každý je jinak pracovně vytížen, za zcela nesmyslné však považuji to, že žena by se měla starat o domácnost a muž jí občas "pomoci". Prostě by se o tyto práce měli dělit. Jako anarchofeministky/-é neuznáváme model tzv. tradiční rodiny: muž hlava rodiny, žena ochraňující rodinný krb. Odmítáme rodinu ve službách státu. Nukleární rodinu (muž, žena a děti) neuznáváme jako jediný možný model. Respektujeme stejnopohlavní svazky a myslíme se, že v nich mohou být i vychovávány děti. Záleží totiž na tom, jestli dětí chtějí a jak se k nim chovají a není vůbec podstatné, jestli je vychovává právě manžel a manželka. Navíc existují i jiné formy soužití - vícegenerační rodiny, komunitní život atd.

Z principů anarchofeminismu, pokud nezůstanou pouze teorií, tedy logicky vyplývá, že ve vztahu by neměl mít velení žádný z partnerů (-ek) a partneři (-ky) by měli být skutečnými partnery (-kami) a ne pánem a sluhou. A pokud je (anarcho)feministka lesbička, tak to nechápu jako žádnou urážku a pokud to někdo tento výraz používá v negativním smyslu, vypovídá to spíše něco spíše o jeho úrovni.

5. Jak se k vám staví okolí? Měli jste někdy problémy s tím, že jste anarchofeministky?

Reakce okolí bych rozdělila na dva základní typy. První z nich jsou lidé, kteří po tomto zjištění, stráví hodně energie kvůli tomu, aby mě buď urazili nebo mi dokázali, že jsem úplně blbá. Druhá skupina lidí tento fakt přijímá bez větších problémů, jen občas se neubrání nějakému vtípku, který bohužel často vychází ze zažitých stereotypů o feminismu. Ještě trochu jiné reakce jsem zažila v práci, kdy se mě kolegové snažili uvést do rozpaků rozšiřováním této informace, příp. vykřikováním tohoto mého přesvědčení nahlas. Bohužel se setkáváme s negativními reakcemi i u jedinců, kteří se sami označují za anarchisty.

6. Vyhovují čeští muži představám anarchofeministek? Co vám na nic nejvíc vadí? Je zde nějaký viditelný rozdíl oproti dejme tomu Západní Evropě? Co čekáte od českých mužů? Pochopil jsem, že (anarcho)feminismus není o tom myslet si, že ženy samy si vyřeší "vlastní" problémy, ale že je nutná i spoluúčast mužů a poměrně zásadní změna převládajícího charakteru vztahů muž/žena. Pokud ty problémy nejsou pouze nějaké "ženské" problémy, kde je ve feminismu místo pro muže?

Předně bych chtěla říct, že nevidím moc rozdíl mezi muži českými a muži z jiných částí Evropy. Snad jedině ten, že tzv. západní muži se s pojmem feminismus setkávají už po delší dobu a možná překonali představu ženy feministky jako ošklivé lesby. Problém je však v tom, že ta jejich představa je formována druhem feminismu v té které zemi., a jelikož trendem konce 20. století byl a stále ještě je feminismus liberální, mají snahy feministek zjednodušené na úsilí o reformy a zavádění nových zákonů. Čeští muži jsou možná méně poznamenaní, a to v tom pozitivním, ale i negativním slova smyslu. (Snahy o vyrovnání počtu jeřábnic a jeřábníků za minulého režimu za feminismus skutečně nepovažuji.) Tomuto zjednodušování bych se ale ráda vyvarovala, v zásadě rozdíl nevidím.

K druhé části otázky bych chtěla říct, že v anarchofeminismu je stejně místa pro muže jako pro ženy a otázkou je jen do jaké míry se chtějí účastnit. Feminismus není jen otázkou žen. Feministky a feministé se nesnaží (což je bohužel stále ještě nutné vysvětlovat) o nějaké vyzdvihování žen či o potírání mužů obecně. Usilují o rovné postavení, a co hlavně - o odstranění tradičních rolí ve společnosti, což se v praxi samozřejmě týká i mužů. Dobrým příkladem je porozvodová péče o děti. Dítě je v naprosté většině případů svěřeno do péče matky, bez ohledu na to, zda byla lepším rodičem, jen proto, že je ženou. Stejně jako jsou typické vlastnosti přisuzovány ženám, postihují tyto stereotypy muže. Muž nikdy nebrečí, nikdy se nebojí, je silný, manuálně zručný, racionálně uvažující.

Proto nevidíme důvod k tomu se ptát, kde je ve feminismu místo pro muže, je totiž všude tam, kde je pro ženy.

7. Hovoříte o "patriarchální" společnosti? Co si pod tím máme představit. Jaké jsou její nejviditelnější rysy v každodenním životě?

Patriarchální společnost je společnost hierarchická, v níž má žena nižší postavení než muž.Vychází se v ní z předpokladu, že muž je aktivním prvkem společnosti a žena pasivním. Muž je spojován se sférou veřejnou - práce a sociální vazby, které jsou utvářeny mimo domov. Naopak ženě je přiřknuta sféra soukromá - domácí práce, péče o děti, celkově vše co není příliš viditelné a společnost tuto činnost nijak zvl᚝ nehodnotí. Jedná se tedy o diskriminaci na základě pohlaví, kdy anatomické rozdíly mezi mužským a ženským tělem jsou vnímány jsou jako přirozený důvod sociálního rozlišování mezi gendery.Vzhledem k tomu, že patriarchát vnímáme jako komplex stereotypních přístupů a jednání, můžeme ho nalézt ve všech oblastech lidské činnosti. Patriarchální uspořádání společnosti není otázkou posledních dvou století, jedná se o dlouhodobý proces, na kterém se výraznou měrou podílela katolická církev. Tato instituce po staletí vštěpovala a nadále vštěpuje lidem myšlenku, že toto hierarchické uspořádání společnosti je něčím přirozeným, co by se nemělo měnit. Již samotné stvoření Evy a následný život v ráji hovoří sám za sebe.

Jedním z viditelných rysů patriarchálního uspořádání společnosti je diskriminace na pracovním trhu, kde se často dělí na typicky ženská a mužská povolání. źenská povolání jsou většinou hůře finančně ohodnocena ( rozdíl se pohybuje okolo 30% ). K mladým ženám se často přistupuje jako k potenciálním matkám, které dříve nebo později odejdou na mateřskou. K diskriminaci na pracovním trhu by se toho dalo říci mnoho, ale myslím, že toto téma je předmětem jiné otázky.

8. Co to jsou "genderově podmíněné role" ve společnosti? Máte na mysli například klasický stereotyp "Chlap a maká a vydělává a žena a se stará o rodinu?"

Genderově podmíněné role ve společnosti, jsou role, které jsou ženám a mužům připisovány kulturou na základě jejich pohlaví. Tyto role se liší kulturu od kultury. Jsou to role, které produkuje společnost a společnost je také vyžaduje a pokud nejsou dodržovány jsou za to lidé více či méně sankcionováni různou měrou a různým způsobem. To co známe jako ženskost a mužskost není nic přirozeného, jak se říká, ale je to kulturně vytvořené role, vlastnosti a charakteristiky, které jsou mužům a ženám přisuzovány. Od ženy se např. očekává, že bude štíhlá, krásná, příjemná, citlivá, bude se věnovat svojí rodině a dětem, po kterých touží už od dětství, od muže že bude silný, jen tak ho něco nerozhodí a logicky se bude starat spíše o svou kariéru. Pokud se tak jedinci nechovají mají problémy. Genderové role se předávají a získávají v socializačním procesu: podívejme se, jaké obory učební jsou nabízeny dívkám a chlapcům, jaké sporty jsou jim nabízeny, s jakými hračkami si hrají v dětství chlapečci a s jakými holčičky, do jakých barev jsou oblékány atd. Takto definované role potlačují individuální svobodu a omezují životy všech lidí. Vlastnosti, schopnosti a zájmy podle mě nevycházejí z to, jestli je člověk mužem a ženou, ale spíše se to týká individuálních osobností. Větší rozdíly najdeme také spíše mezi jednotlivými ženami a jednotlivými muži než mezi skupinou žen a skupinou mužů.

9. Co jsou nejčastější genderové stereotypy při výchově dětí? Co zásadního by přinesl anarchofeministický přístup k rodině a výchově?

Děti jsou často vychovávány podle příslušnosti k pohlaví. Tatínek hraje se synem fotbal a maminka učí svou dcerku vařit. Dívka je vedena k tomu, aby byla dobrou manželkou a matkou. Již od mládí je jí vštěpováno, aby byla submisivní partnerkou. Měla by být krásná a přitažlivá. Chlapec je naopak veden k tomu, že jednou bude hlavou rodiny.Měl by být odvážný, schopný, silný atd. Tyto stereotypní přístupy ve výchově vzbuzují často frustrace u obou pohlaví. Muži mají pocit, že nejsou dostatečně mužní a ženy dostatečně přitažlivé.

Dalším problémem je, že děti jsou vychovávány k tomu, aby se dobře etablovaly v současném systému. Rodiče se často domnívají, že čím více budou jejich děti loajální k stávajícímu systému, tím lépe pro ně. Snaží se přebírat odpovědnost za životy svých dětí, tím však oslabují jejich možnost žít jako svobodné bytosti. Domníváme se, že děti mají právo být akceptovány samostatné bytosti.

Problém výchovy dětí ale netkví jen ve stereotypních přístupech rodičů, ale též v systému v kterém společně žijí. Lidé žijící v kapitalismu jsou nuceni věnovat většinu svého času vydělávání peněz na svou obživu a již na tolikrát zmiňovanou výchovu dětí zbývá čím dál tím méně času a energie.

Domníváme se, že je třeba absolutně přehodnotit přístup k dětem. Děti by měly být vychovávány v duchu genderově nepodmíněných rolí, kdy se jim nebude posouvat jaké by měly být a co se od nich očekává na základě jejich pohlaví. Rodiče by měli dát svým dětem větší prostor pro jejich vlastní seberealizaci. Měli by se naučit jim více naslouchat a respektovat je. Prostě vnímat je jako svobodné jedince!

10. Čím to je, že existují typicky ženská povolání? źeny najdeme mnohem více než muže v rolích nejrůznějších pomocnic, asistentek, sekretářek.

Je to samozřejmě částečně způsobeno tím, jak je na ženu nahlíženo patriarchální společností: jako na někoho, kdo se svému zaměstnání nemůže věnovat naplno, jejím primárním zájmem je totiž rodina, je považována za méně schopnou a ochotnou pracovat. Další problém nastává, pokud žena otěhotní a vůbec péče o děti je považována za handicap. Zaměstnavatelé proto nechtějí ženy umisovat na nějaké "důležitější" pozice. Tzv. ženská zaměstnání jsou často zaměstnání, která jsou finančně méně zajímavá než ta, která jsou považována za mužská, předpokládá se (zcela nesmyslně), že žena stejně peníze nepotřebuje, protože vypomáhá pouze manželovu platu. Zcela je zde však opomíjen fakt existence samoživitelek a tradice ženské práce v Čechách. Na rozdíl od liberálních feministek/-tů se však nedomníváme, že tento problém jde vyřešit nějakými legislativními úpravami a tzv. kapitalismem "rovných příležitostí." Kapitalismus totiž z nerovností profituje a je proto naivní se domnívat, že budou tyto nerovnosti eliminovány. Navíc jako anarchofeministky/-é neuznáváme jakékoliv hierarchické pojetí společnosti. Problematika zaměstnanosti žen a nižšího platového ohodnocení je oblastí, kde se významně prolíná patriarchát s kapitalismem. Kapitalismus v tomto případě těží z nerovností, které vytváří patriarchát.

11. České ženy jsou v politice zastoupeny minimálně. Pochopil jsem, že i vy jste svého druhu "politická skupina". Hovoříte však o jiném druhu politiky, než oficiální a patrně vám nejde o lobbying přes velké parlamentní politické strany. Jaká je tedy vaše "politika" a jak se do ní ženy mohou zapojovat?

Politická skupina zcela jistě jsme. Je důležité si uvědomit, že představu o politice mají možná mnozí dost zkreslenou. Politika je vnímána jako něco, co se odehrává mimo dosah lidí a že to nejlepší, co mohou pro změnu politické situace udělat, je jít jednou za čtyři roky k volbám a tam si vybrat z několika politických stran tu nejméně špatnou, případně pokud jsou ambice dosti vysoké, založit vlastní politickou stranu a s tou se pak zúčastnit boje v politické aréně a doufat, že mnou založená politická strana získá alespoň státní příspěvek. O tento způsob však my nestojíme. Podle nás je možné politiku dělat i jinak. Základem je organizovat se, a to přirozeně zdola. Může to znít jako fráze, my jsme ale přesvědčeni/y, že bez toho se změny k lepšímu nedočkáme. Politikou myslíme jakékoliv zasahování do společenského života, a to může být třeba jen informování dalších lidí formou letáků, plakátů, samozřejmě do této oblasti spadá i publikační činnost a už časopisů nebo knih, pořádání různých akcí pro veřejnost… Dalším bodem je organizování se na pracovišti v odborech či zřizování různých pomocných zařízení, která vyplývají z lokální potřeby. Mohou jimi být místní školky či společné kuchyně, ve kterých se vaří pro více rodin a kuchaři a kuchařky se střídají. Taková zařízení pomáhají rodičům šetřit čas a zároveň jde o společné setkávání se a udržování širších sociálních vazeb. Velký problém jsou ale různá povolení, která je pro tuto činnost nutné získat, což mnohé může odradit. Dalším příkladem zapojení se do politiky jsou různé demonstrativní akce, které upozorňují na určité negativní jevy ve společnosti. Příkladem je třeba pozměňování nápisů na billboardech se sexistickými reklamami či jejich jiné předělávání, noční pochody žen na protest proti tomu, že noc je útočištěm sexuálních násilník.

Pro nás, jakožto anarchofeministky, je naprosto nepřijatelné usilovat o větší zastoupení žen v parlamentu či ve vládě, o což se některé čistě feministické organizace snaží. Jsme přesvědčeni/y, že tyto mocenské struktury jsou od základu špatné a škodí lidem, a proto je velmi bláhové se domnívat, že je lze čímkoli změnit k lepšímu. Ani více žen ani více Romů ani více mladých lidí v parlamentu nezlepší tento systém. Je třeba začít zdola budovat svět na úplně jiných principech, na principech rovnosti, samosprávy a solidarity.

A i u této otázky se musím ohradit vůči jejímu položení. Nejde nám o to, aby se do "naší politiky" zapojilo více žen, ale více lidí.

12. Když tedy více žen ve vládě a parlamentu samo o sobě nezmění společenský systém, co ho změní? Co mají české ženy dělat kromě vstupování do politických stran a vydobývání vlastních mocenských pozic?

Tato nerovnost vychází ze známého stereotypu, který do jisté míry stále přetrvává, že hlavní odpovědnost za uživení rodiny má muž. źena pochopitelně vydělává taky, ale její příjem nebyl v minulosti a není ani dnes chápán jako tak důležitý. Tento postoj přesně odpovídá patriarchální společnosti, kde má muž důležitější postavení a lepší schopnosti, proto tedy má právo na více peněz. Je možné namítnout, že tento postoj byl aktuální hlavně v minulosti. To je pravda, ale proč by kvůli tomu, měla firma platit víc peněz. Každý podnikatel, každá firma fungující v kapitalismu se snaží mít co nejmenší náklady a co největší výnosy. Pokud je ale žena ochotná pracovat za míň peněz, proč by jí její zaměstnavatel měl přidávat. Aby měl čisté svědomí??? źeny v takové situaci mohou zkusit vyjednávat se svým zaměstnavatelem, aby mu daly najevo, že si to rozhodně nenechají líbit. Bohužel se může stát, že zaměstnavatel dá na výběr mezi nižším platem a výpovědí. Konkurenční boj mu totiž umožňuje vybírat si z množství dalších žen, které budou rády pracovat za původní plat. Úplné vyrovnání ohodnocení nemůže nastat v dnešním systému. Pro podniky by to totiž znamenalo velké zvětšení výdajů. Řešení je možno nalézt v celkové změně v přístupu k práci. Ve společnosti, kde by bylo chápáno, že práce např. popeláře a doktora má ve své podstatě stejnou důležitost. Oba dva společnost potřebuje ke svému fungování. Dalším rysem této společnosti by bylo zrušení statusu zaměstnanec a zaměstnavatel. Tím pádem by nebyl nikdo, kdo by profitoval z práce svých zaměstnanců. Nebyl by tedy důvod dávat někomu méně peněz za stejnou práci.

13. Jak se liší a v čem je stejné postavení pracující ženy v ČR a dejme tomu v Třetím světě?

Postavení žen na pracovním trhu v zemích třetího světa je značně odlišné. Tato situace vyplývá z faktu, že v zemích třetího světa jsou sociální podmínky mnohem drastičtější. Chudoba a vysoká nezaměstnanost dovoluje velkým koncernům více vykořisovat pracující. V těchto zemích se totiž na práva pracujících či ekologické normy příliš nehledí. źeny mají často až 12-ti hodinovou pracovní dobu, jsou nuceny svými zaměstnavateli k přesčasům, za které jsou špatně finančně ohodnoceny. Na pracovišti jsou často týrány a ponižovány, např. vietnamské ženy pracující pro firmu Nike se mohou během své směny napít pouze dvakrát a na záchod jít pouze jednou. Když se jim něco nepovede nebo nedělají dostatečně rychle musí další den stát v poledním vedru na slunci, běhat okolo továrny nebo klečet před svým nadřízeným. Postaví-li se některé z nich proti stávajícímu řádu, jsou často vyhozeny a na jejich místo přichází nové ženy. Jiný klasický příklad vykořisování uvádí ve své knize Globalizovaná žena Christa Wichterich; " Jakmile nějaká odborová organizace ve Střední Americe důrazně požaduje zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek, podnikatel frnkne a postaví řadu vlaštovčích hnízd jinde. Dělnice jsou poslány na nucenou placenou dovolenou nebo propuštěny, tovární haly jsou, někdy i přes noc, vyprázdněny. Stroje se za pár dnů objeví u subdodavatelů. Koncerny jednají s levnou ženskou pracovní silou bezohledně jako na Divokém západě. "

źeny ve třetí světě ovšem nepodléhají pouze tlakům ze strany zaměstnavatele, ale také ze strany okolní společnosti. Např. v některých muslimských zemích se pracujícími ženami pohrdá, protože porušují muslimské normy a morálku.

Problematika pracujících žen ve třetím světě je značně rozsáhlá a různorodá, proto se v těchto pár řádcích snažím pouze nastínit jejich situaci. Pakliže by tato tématika někoho z vás zajímala vřele doporučuji již výše zmiňovanou knihu Globalizovaná žena od Christy Wichterich.

14. Co "druhá směna", kterou nastupuje pracující žena poté, co se vrátí ze zaměstnání? Jak se díváte na návrh některých feministek považovat domácí práce za zaměstnání jako každé jiné? (Jak a kým by se taková práce ohodnocovala?)

Druhá směna souvisí s tím, o čem jsme se bavili v souvislosti s genderově podmíněnými rolemi. U ženy se stále předpokládá, že je v práci méně vytížená než muž a vůbec byla k vedení domácnosti zrozena a má pro to větší vlohy. O domácnost by se však měli společně starat ti, co ji sdílí.

Finanční ohodnocování domácích prací je však úplný nesmysl. Jednak by se tak kapitalistická ekonomika dostávala do dalších sfér a žádný problém by se tím nevyřešil. Břemeno nespravedlivé práce by leželo stále na ženě. Akorát by se zvyšovalo HDP a vylepšoval by se tak obraz o "úspěšnosti" kapitalismu. Řešení vidím spíše v bourání genderových stereotypů a celkové změně společnosti.

15. Hovoříte o genderově korektní gramatice. Co si pod tím má člověk představit? Myslíte si, že se dá dospět ke všeobecně přijatelné změně jazykových norem? Existuje nějaký příklad ze zahraničí, kde by se tento problém začal úspěšně řešit? Která oblast jazyka je genderově nejpokřivenější a proč?

Genderově korektní jazyk je jazyk, který respektuje emancipaci žen, ke které bezpochyby došlo. V momentě, kdy se ženy etablují například do lékařské profese je podle nás logické, aby se žena, která tuto profesi vykonává nazývala lékařka a ne lékař, jak se doposud mnohdy děje, důsledné přechylování je základ nového přístupu k jazyku. Zajímavé je, že v jiných oblastech se nové tvary dostávají do jazyka snadno, a nikdo se nad tím nepozastaví. Slova jako mobil, esemeska, internet, email se staly samozřejmou součástí českého jazyka za několik měsíců či málo let. Dá se namítnou, že mobil, internet atd. používá téměř každý… ale žen lékařek, právniček, voliček, vědkyň, poslankyní … je dnes také mnoho a přesto kolikrát přechýlená slova jen těžko hledáme. Přechylování platí i naopak, jsou profese chápana jako tradičně ženská, kde naopak chybí mužský ekvivalent. Jak bychom měli nazývat muže, který je třeba zdravotní sestra, nebo je na mateřské dovolené? Z poslední věty vyplívá, že gendrově korektní gramatika se nezabývá jen tím, jak jazykem mohou trpět ženy, ale i muži.

Gendrově korektní gramatikou se zabývá genderová nebo feministická lingvistika, což je relativně mladá vědní disciplína, která přistupuje k jazyku jako k něčemu co mj. ovlivňuje a podporuje gendrově podmíněné role. Feministická lingvistika si klade za cíl analyzovat jazyk právě z genedrového hlediska a hledat nové formy, které by nebyly příliš kostrbaté ale zároveň odstranily nerovnosti, které jazyk obsahuje. Jazyk se v některých oblastech vyvíjí pomaleji než společnost sama, a v některých je podle našeho názoru opravdu hodně pozadu.

Několik příkladů:

Jazyk formulářů, (milí voliči) "nástěnkových výzev" (vážení studenti) kde se denně setkáváme s oslovení v mužskému rodě je ukázkovým příkladem ustrnutí v době kdy takovéto záležitosti se týkaly pouze mužů. Problém sexismu v jazyce se netýká pouze čistě gramatických jevů, ale i takzvaných ustálených rčení, které podsouvají tradiční vzorce chování jako třeba silný muž X slabá žena, muž živitel, žena ochránkyně domácího krbu, inteligentní muž X krásná žena, další oblastí je sexuální objektivace ženy v reklamě typu "udělala sem si to sama", "aby vám zobaly z ruky", další věcí když se znova vrátím k gramatice je automatické používání mužského rodu v možném čísle jako třeba "jak si čtenáři všimli", "učitelé stávkovali"…

Alternativní genderově korektní návrhy podle Phdr. Jany Valdrové:

Pro všechny čtenáře - milovníky kuchařek

Pro všechny, kdo milují kuchařské umění

Sexuálně nejaktivnější jsou Holanďané, tvrdí statistika

Sexuálně nejaktivnější jsou lidé v Holandsku, tvrdí statistiky

Filharmonici zahrají s Lineckými

Filharmonie zahraje s Lineckými

16. Co si myslíte o televizním pořadu "źenský hlas"? Je to po dlouhé době snad nejviditelnější diskuse na téma postavení žen a feminismu. Uvedl problém dobře nebo špatně, co vás na něm zaujalo a s čím by se dalo polemizovat?

Markéta: Mě se to docela líbilo, ale důležité je uvést, že se podle mě nejednalo o feministický pořad (ale zaměňovat ženské za feministické a naopak bývá v některých kontextech běžné…), a ani to tak nebylo míněno, alespoň to tvrdí dramaturgyně pořadu Eva Hauserová. Zcela jistě to nebyl klasický akademický "objektivní pořad", což se dá kritizovat, protože je fakt, že moderátorka nestranná nebyla. Nicméně mě právě ten trochu ukřičený a vulgární ráz vyhovoval zejména proto, že je v české televizi ojedinělý. Ester Kočičková mi nijak nesedí, ale kolikrát se jí podařilo (na rozdíl od jiných moderátorů/rek) donutit diskutující ke konkrétní odpovědi). Jinak je fakt, že se feminismus v ženském hlasu dostal často na přetřes, a že se ve směs mluvilo o liberálním popřípadě akademickém feminismu, liberální feminismus je mnohdy chápán a v médiích prezentován jako ten jediný.

Linda: źenský hlas je podle mě typickým příkladem toho, jak se zaměňují různé proudy feminismu pouze za jeden a to liberální.

Rozhovor s Ditou, Hedvikou, Lindou, Markétou a Tamarou.