Feministická Skupina
8. března

Vážení přátelé, účastníci a kolemjdoucí,

dnes jsme se tu setkali, abychom si připomněli výročí rumburské vzpoury. Rádi bychom dali najevo, že to pro nás není jen kuriozita nebo datum v kalendáři. Osobnosti vzbouřenců Františka Nohy, Stanislava Vodičky, Vojtěcha Kováře i dalších nevnímáme jako postavy nějaké dávné minulosti, ale jako vzory k následování i pro dnešek. Tyto lidi, kteří se odhodlali povstat proti moci a i v bezvýchodné situaci bojovat za to, co pokládali za správné, můžeme dle našeho soudu plně pokládat ne za vzor pro bolševiky, kteří se k nim hlásili zatímco budovali svou diktaturu, ale ani za vzor pro dnešní systém, ale mnohem spíše za vzor pro anarchisty. I ti dnes hodlají bojovat proti zlu, jímž je militarismus dnes právě tak, jako jím byl v době první světové války.

To, že se války již zatím nedějí u nás ještě neznamená, že přestaly. Útoky na Irák, Jugoslávii a Afghánistán mají přitom společné jmenovatele - nejbohatší státy planety, sdružené v Severoatlantické alianci. A na mnoha jiných konfliktech si bohaté státy a jejich zbrojařské firmy alespoň vesele mastí kapsu. Výsledkem jsou přitom tisíce mrtvých.

Právě proto nehodláme mlčet k tomu, až se v Praze v listopadu tohoto roku setkají hlavy států tohoto paktu, vedoucí představitelé zodpovědní za tuto politiku i za mrtvé, kteří jsou jejím následkem. Právě za našem připravované protesty jsme již dopředu napadáni v médiích jako extremisté, násilníci vandalové a podobně. Má nás to překvapovat? Vždy vládnoucí moc měla vždy pohotově při ruce své propagandisty, kteří očernili jakékoli úsilí opozice proti ní a ze všech jejích nepřátel udělali nejhorší výlupky zla na zemi. Jestliže dnes novináři píší proti nám, vzpomeňme si, jak noviny psaly o antimilitaristech za Rakouska-Uherska, jak psaly o komunistech za první republiky a o první republice za komunistů, vzpomeňme si, co produkovaly za druhé republiky a za protektorátu, co psaly o nepřátelích režimu například v padesátých a sedmdesátých letech. Propaganda proti nám nás rozhodně nemůže přesvědčit o nesprávnosti našeho počínání.

Líčí nás jako rebely bez příčiny, bojující proti všemu a ničemu. Tváří se, že vůči stávajícímu systému nemáme žádnou kloudnou a funkční alternativu. To je ale pouze nepravda. Naší alternativou je skutečná svoboda a samospráva, tedy to, že o věcech rozhodují ti, kterých se tyto věci týkají a ne nějaká odcizená mocenská centra. Budou nám tvrdit,že to je nesmysl, že lidé o sobě sami rozhodovat nemohou. A nás tedy potom rovnou přesvědčují o naší nedospělosti a neschopnosti, o tom, že jsme hloupí a že nad sebou potřebujeme dozor. Kolik z nás ale na takové přesvědčování přistoupí.

My nemáme ruce od krve, jako hlavy států NATO, které se tu setkají v listopadu. Nestojí za námi války, hlad a utrpení obyčejných lidí. Nechápeme proto, že zatímco jejich setkání je velebeno jako doklad demokratičnosti v České republice, mobilizují se na naše setkání desítky ne-li stovky policistů, přesouvají se oficiální oslavy výročí rumburské vzpoury a v místních novinách jsou podrobně publikovány výhružky neonacistických násilníků, zatímco jsou takřka naprosto ignorovány důvody naší demonstrace.

My se ale ani tváří v tvář nebezpečí a propagandě médií nehodláme vzdát právě tak, jako se nevzdali rumburští vzbouřenci svých úmyslů bez ohledu na přemlouvání a pohrůžky svých velitelů. Domníváme se, že pokračováním v boji proti válkám a útlaku připomínáme památku těchto vzbouřenců mnohem důstojněji, než kdybychom o nich pouze mluvili.

Proti militarismu a státům, které jej způsobují!

Za svět bez válek a násilí člověka proti člověku!

Za anarchistickou, svobodnou a samosprávnou společnost!