Feministická Skupina
8. března

1. vlna feminismu (asi od dob Velké francouzské revoluce do 1. poloviny 20. století)

V Evropě se začal feminismus vyvíjet souběžně s Osvícenectvím v 18. století. Svět se osvobodil od dogmatických myšlenek křesťanství a začaly se otevírat nové obzory myšlení. V USA se feministické hnutí rozvíjelo v souvislosti s hnutím abolicionistickým (hnutí proti otrokářství). Ženy vytvářely vlastní struktury a poprvé se účastnily formálních politických aktivit. V počátcích amerického ženského hnutí sehrály významnou roli černošky, přestože musely čelit nepřátelství ze strany svých bílých "sester".

K významné emancipaci žen došlo během Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789. Ta vzbudila zájem řady žen o rovnoprávnost. Jednou z největších bojovnic byla Olympe de Gouges, která již od 80. let vystupovala s předzvěstí velké společenské revoluce, jejímž úkolem bude osvobodit ženy od nadvlády mužů. Jako odpověď na slavnou Deklaraci lidských práv(Deklarace práv muže a občana),hlavní dokument revoluce, vydala v roce 1791 Deklaraci práv ženy a občanky. Nejednalo se o pouhý přepis Deklarace. Prohlašovala, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné s muži. Zároveň požadovala garanci rovných práv ve všech oblastech života. Ideologického vedení revoluce se však ujali muži ovlivněni myšlenkami Jeana Jacquese Rousseaua, který trval na striktním oddělením rolí muže a ženy. Bojovnost Olympe de Gouges, která ve své Deklaraci práv ženy žádala rovnoprávnost jak na řečnické tribuně, tak na popravišti, dráždila revolucionáře různých směrů, protože politická angažovanost žen byla považována za zhoubnou pro "dobré mravy" nové společnosti. Nakonec byla na podzim 1793 popravena. Byla obviněna z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností, přináležejících jejímu pohlaví. V první fázi revoluce se vůdcům revoluce hodil ženský revoluční potenciál žen a jejich emancipace. Již během revoluce se však rozpoutala zuřivá protiženská kampaň. Po jejím skončení byl vydán dekret, jímž se zakazovala ženám účast na jakémkoli politickém hnutí. Pod hrozbou rozehnání vojskem se na ulici nesměla shromáždit větší skupina žen než pěti.

Další významnou osobností pro rozvoj feministického myšlení byla Mary Wollstonecraft (1759-1797), která byla ovlivněna myšlenkami anarchismu a sama zároveň byla inspirací pro anarchofeministické myšlení 20. století. Její kniha Obhajoba ženských práv (Vindication of the rights of woman, 1792) upozorňuje na to, že ženy jsou do svých rolí tlačeny prostřednictvím společenských tradic a výchovy. K problému společenské nerovnosti žen přistupuje jako k otázce morálky a kulturní úrovně společnosti.

Hlavními požadavky 1. vlny feminismu bylo zakotvení základních politických, občanských a lidských práv v zákonech. Především se jednalo o právo volební a o rovný přístup ke vzdělání. Ženy usilovaly o studium na veřejných školách a univerzitách. V roce 1890 bylo v Praze založeno první dívčí gymnázium ve Střední Evropě Minerva, o jejíž založení se zasloužila Eliška Krásnohorská. K nejvýznamnějším událostem v rámci boje za volební právo patřila petice 1 500 žen, která byla předložena britskému parlamentu v roce 1866. Požadovala, aby bylo v rámci tehdy uvažovaných reforem volebního systému zavedeno i plné hlasovací právo pro ženy. Petice však byla ignorována. Na to aktivistky odpověděly založením Národního spolku pro hlasovací právo (National Society for Women's Suffrage), jehož členkám se začalo říkat sufražetky. Do konce devatenáctého století posílali do parlamentu petice žádající volební práva i pro ženy, současně probíhaly převážně v USA a ve velké Británii pochody a pouliční demonstrace, mýtinky a přednášky, v první půlce dvacátého století bylo volební právo pro ženy dosaženo ve většině evropských zemí (Nový Zéland 1893, Československo 1920). Dosažení politické rovnoprávnosti však mělo jen malý vliv na nerovné postavení žen v jiných sférách. Z našeho pohledu však samotná změna zákona nic neřeší, ve své době, kdy ženám byla upírána veškerá práva, se však jednalo o částečné vítězství. Tento názor zastávala již ve své době významná představitelka anarcho-feminismu Emma Goldman, která nepodporovala pouhá občanská a politická práva žen, ale právo ženy na život jako svobodné a rovnoprávné bytosti. Skutečná emancipace ženy podle ní začíná v ženské duši. Ženy si musí uvědomit svou cenu a bojovat za ni, musí bojovat za svou svobodu. Dále tvrdí, že existuje přímá vazba mezi útlakem ženy a společností, která svou moc zakládá na útlaku nižších tříd a ras. Proto nejde pouze o pouhou reformu systému, ale o jeho změnu. Skutečná revoluce bude dokončena až ženy nebudou utlačovány muži ani kapitalismem.

U nás se také prosazovalo hnutí za politická a občanská práva žen, ale nedosáhlo takového rozsahu jako v západních zemích. Ženy a muži bojovali za rovný přístup ke vzdělání a za rovné volební právo. Této problematice se nevěnovali pouze intelektuálové a osobností s významným společenským postavením, ale tlak na zrovnoprávnění žen vycházel také od různých politických a sociálně zaměřených uskupení a také z řad jednotlivců.

Po roce 1920 zažilo světové feministické hnutí několik desetiletí odmlky, která souvisejí s dobou 2. světové války a obdobím nacistické diktatury a jejího nástupu ve 30. letech našeho století. Ženy - aktivistky se podílely spíše na jiných hnutích, například na odporu proti fašismu. Za výjimkou může být označena Španělská občanská válka (1936-39). Ženy společně vytvořili anarchistickou ženskou organizace Mujeres Libres (Svobodné ženy) a spojily tak boj proti fašismu s bojem proti útlaku, diskriminaci žen a diskriminaci obecně. Mujeres Libres nevystupovaly pouze proti fašismu a moci, ale střetávaly se i s nevolí svých mužských soudruhů, kteří je odmítali respektovat. Vycházely ze svých zkušeností a propagovaly komunitní způsob života, postavený na svobodných a silných individualitách. Svým mužským soudruhům stály po boku se zbraní v ruce v milicích.V poválečném období ustupovala ženská otázka před hladem a sociálními problémy.

V 60. letech 20.století se feministická hnutí opět dostávají do popředí. Feminismus byl v této době úzce spojen s bojem za lidská práva, práva černochů a minorit a se studentským radikalismem. Mnohé ženy se účastnily tehdejších politických aktivit, ale často přitom zjišťovaly, že je jejich mužští kolegové i tady udržují v tradiční podřízené pozici. Proto se ženy začaly zakládat své vlastní nezávislé organizace, které se zabývaly převážně feministickými otázkami. Na rozdíl od první vlny, kdy byl feminismus hlavně o reformních požadavcích, snaží se aktivistky 2. vlny formami radikálnějšího odporu dosáhnout zásadních změn patriarchálního kapitalistického systému. Ženy se začaly realizovat nejen v politice a v zaměstnání, ale v různých ekologických, lidskoprávních a zájmových organizací. Začínají pracovat i na své fyzické kondici, učí se sebeobraně a různým bojovým uměním. I ony sahají po "zbrani". Vstupují tak do oblasti, která je považována za "biologicky" mužskou.

Stále více žen studuje na vysokých školách, ale žádají také uplatnění svého vzdělání, vybojovávají si přístup do odborných funkcí na různých úrovních a v různých oblastech. Uplatňují se nejen jako herečky, zpěvačky a tanečnice, tedy v profesích kde se oceňuje pouze fyzická krása a šarm, ale zastávají také místa, ve kterých mohou uplatit své schopnosti a dovednosti. Ženská hnutí nové doby se zabývají daleko širším spektrem problémů než ta předešlá, požadují mimo jiné rovnoprávnost na poli ekonomickém nebo právo na potrat. Žádají větší prostor pro seberealizaci a chtějí si své potřeby cíle a jejich prostředky naplňování určovat sami.

Zaznívá stále více hlasů, které dávají do přímé souvislosti podřízenost ženy se soukromým majetkem, hierarchickým společenským uspořádáním a vykořisťováním. Dá se říci, že v počátcích druhé vlny se uplatňují principy anarchofeminismu. Radikálně feministická perspektiva vychází z předpokladu,že tradičně chápané role v rodině ("žena s vařečkou a muž coby hlava rodiny")jsou jednou ze základních příčin nerovnosti. Dítě je odmalička uměle vychováváno k tomu, aby tyto role přijalo jakožto přirozené.V praxi to znamená, že dítě se nejprve učí poslouchat svého otce, učitele, nadřízeného a v neposlední řadě boha. Učí se, jak se podřídit anonymnímu hlasu autority, a to nejen v rodině ale později i ve společnosti. Lidé neustále poslouchají a řídí svůj život podle cizích a jim vnucených rozhodnutí místo toho, aby emancipovaně řídili svůj život sami. Člověk se pak stává lehce manipulovatelnou součástkou v rukou státních úředníků politiků a podnikatelů. Naproti předkládají Anarchofeministky (a nejen ony) teorii decentralizace jako jeden za základních principů formování nové společnosti. Tento poznatek vychází z jejich vlastní zkušenosti z komunitního způsobu života např. ve squatech a z formování politických skupin v šedesátých letech převážně na univerzitách v rámci studentského radikálního a feministického hnutí. Jednalo se o skupiny, které se snažily o eliminaci hierarchie a soutěživosti a jakékoli formy vnucené autority. Velký přínos tohoto směru spočívá v rozpoznání sexismu a diskriminace žen v rámci antiautoritářského hnutí. Anarchismus byl vždy proti autoritám, ale ne vždy proti sexismu.

Podle Simone de Beauvoir (Druhé pohlaví, 1949) tento svět vždy patřil mužům. Muž byl daleko volnější a snažil se silou podmanit svět. Kyjem si podmanil rostlinstvo a drobná zvířata, lodí si podmaňuje řeku a živočichy v ní.Lukem a šípem členy ostatních klanů. Silou si také podmaňuje ženu, která je díky svým reprodukčním schopnostem a mateřským povinnostem více připoutána než muž k místu a k rodině. Muž si dobývá prestiž svého klanu tím, že dává svůj život v sázku. Nejhorší prokletí, které leží na ženě je, že je vyloučena z válečných výprav, protože člověk se nevyzdvihuje nad protivníka tím, že dává život, nýbrž tím, že ho dovede dát v sázku. Proto také lidstvo nepřiznává nadřazenost tomu pohlaví, které rodí, ale tomu které zabíjí. Tvrdí se,že příchod neolitické revoluce, doba přechodu od lovu a sběru k výrobnímu hospodářství, ukončil trvání matriarchátu a nastoupilo období patriarchátu, které trvá dodnes. Beauvoir tvrdí, že se vlastně ani o matriarchát v pravém slova smyslu nejednalo, spíše šlo o uctívání ženy matky, jejího mateřského lůna a magičnosti kolem zrození lidského života, protože neznali biologické zákonitosti. Jako rovnoprávná myslící a schopná bytost však uznávaná nebyla.Ženy z tohoto magického trůnu svrhl nástup soukromého vlastnictví, tedy přechod k výrobnímu hospodářství a její osud je k soukromému vlastnictví připoután po celá staletí.Významnou roli hraje dědictví, hmotné dědictví přesahuje lidskou existenci a je nutné, aby se majetek udržel v rodině. To znamená v rodině následníků, tedy dětí mužského pohlaví. Žena nemá žádná vlastnická práva,aby nemohla přenést majetek otcovského klanu do rodiny manžela. Pokud žena nemá majetek, nemá ani žádná práva a ztrácí tak svou důstojnost, protože nejen ve starověkých společnostech se práva odvíjela od původu nebo od výše majetku. Samozřejmě že postavení žen se v různých státech odlišovala, záleželo na vztahu společenského zřízení k soukromému majetku, pozici tradiční rodiny, a dalších ukazatelích. Zde považujeme za důležité zmínit jednu přelomovou Platónovu myšlenku ze spisu Ústava,kde pochopil v čem tkví podřízenost ženy. Tvrdí, že žena má všechny dispozice být s mužem rovnoprávná, ale že jí v tom zabraňují dvě zásadní okolnosti: její vázanost na soukromý majetek ( žena sama je vlastnictvím manžela, otce, nebo jiného blízkého mužského příbuzného až do počátku dvacátého století) a péči o rodinu. Když bude žena tohoto pouta zbavena může nabýt skutečnou rovnoprávnost.

V tomto období vznikají první teoretická díla zabývající se postavením ženy ve společnosti a samotnými kořeny patriarchátu. Kate Millet píše Sexuální politiku (1970), dílo, ve kterém se snaží analyzovat patriarchát a Betty Friedan Ženskou mystiku (1963), ve které se zabývá "problémem beze jména" - úzkostí, nedostatkem sebenaplnění a problémy s vlastní identitou. Feminismus se pomalu začíná přesouvat na univerzitní půdu. Především v západních zemích dochází k zakládání samostatných kateder gender studies (studia rodu) a k pronikání této tématiky do dalších oborů (např. genderový pohled v sociální práci nebo psychologii), vznikají časopisy a odborná literatura. Otázka postavení ženy se stává součástí odborně vědecké diskuze, vznikají nové termíny a výzkumy, které se zabývají touto problematikou a které posunuly feminismus teoreticky o krok dál. Tzv. akademický feminismus má však i své záporné stránky. Diskuze se často vzdaluje běžné realitě a vzniká klamný dojem, že se tato problematika dostala do celospolečenského povědomí. Hovořit o feminismu pouze v uzavřené společnosti vysokých škol je neuspokojivé. Tento problém je třeba dostat do podvědomí celé společnosti. Věnovat se mu již od základních škol, které se často stávají posledním prostředím, kde se střetávají různé společenské vrstvy a kde dochází k formování základních životních postojů. Akademický feminismus je jedním z dalších příkladů řešení určité problematiky shora, tzn. od nejvyššího stupně vzdělávacího systému, který je pro širší veřejnost z různých důvodů nepřístupný.

V 70. letech začíná vznikat větší množství ženských a feministicky orientovaných organizací. Některé z nich se specializují na konkrétní dopady způsobené patriarchální společnosti (boj s domácím násilím, alternativní porod), jiné se zabývají hlavně teoretickou základnou celé problematiky. Může se zdát, že se do feministického hnutí mohlo zapojit široké spektrum žen, ale nebylo tomu tak. Např. americké feministky v 60.letech odmítaly vstup lesbických žen do svých řad ze strachu před veřejným míněním. Oddělovaly tak neoddělitelné. Jejich touha vstoupit do stávajícího politického systému je vedla k řadě ústupků, které se však ve svém důsledku znamenaly prohru. Řada aktivistek a aktivistů mělo pocit, že "pouliční" strategie, přestože byla masová a intenzivní, nepřinesla očekávané výsledky tak rychle jak očekávali. Nejen z tohoto důvodu se od sebe začínají výrazněji vymezovat jednotlivé proudy. Jedním z nejvýraznějších proudů se stává liberální, který dominuje i v současnosti. Prostředkem k dosažení rovnosti žen a mužů je participace na stávajícím politickém a ekonomickém systému. Jednou z příčin rozmachu této tendence může být perestrojka a demokratizační vlna v mnoha státech jihu a východu, která vyvolala v ženských hnutích již na národní úrovni příklon k institucionalizované politice. Formálně došlo k uvolnění politického napětí způsobeného studenou válkou a ženy tuto situaci pochopily jako historickou šanci k realizaci svých zájmů prostřednictvím participace a práce v nových "demokratických" uskupeních. Ženské organizace ustupují od veřejných protestů, projektů a kampaní. Krok z politického hnutí a přímých akcí je chápán jako krok z periferie moci do jejího centra. Tato zásadní změna by se dala datovat rokem 1992, kdy se v brazilském Rio de Janeiro konala konference o životním prostředí. Během této konference ženy z nevládních organizací ještě diskutovaly o zásadní strategické otázce: odstranit Světovou banku nebo usilovat o to, aby v ní bylo zastoupeno více žen ve vedoucích pozicích? Dnes je již tato otázka rozhodnuta: podílet se na fungování Světové banky. Základními principy současné feministické liberální strategie jsou: lobbing, reforma, participace, transparentnost.

Svým příklonem k nadnárodním institucím jako je SB, MMF a OSN se tyto organizace vzdávají své nezávislosti, kterou disponovaly v počátcích své existence. Zapojily se na plný úvazek do kapitalistického systému, který je jednou ze základních příčin podřízenosti a vykořisťování ženy. Navíc SB byla iniciátorem projektu na přesídlení chudých čínských farmářů do oblasti Tibetu. Tímto projektem v podstatě představitelé SB schválili postup čínské vlády vůči tibetskému obyvatelstvu a jeho kultuře. Nepřímo tím také schválili násilnou sterilizaci tibetských žen a nucenou emigraci obyvatelstva. Pod nátlakem veřejnosti však došlo k odstoupení od přímé účasti na tomto projektu.

Dalším důsledkem strategie 3.vlny liberálního feminismu je odlidštění. Na rozdíl od barevnosti a plurality let šedesátých se protagonistky zahalily do šedi. Je možné je vidět v moderně zařízených kancelářích s notebookem a mobilním telefonem, jak přebíhají z jedné konference na druhou. Účast na konferencích se nestala pouze prostředkem, ale také cílem. Jejich snahy se tak vzdálily každodenní realitě, se kterou se ženy po celém světě potýkají.

Dalším velmi významným cílem současného feministického hnutí je dosáhnutí legislativních změn, které by měly odstranit příčiny diskriminace žen nejen na pracovním trhu. Tyto změny však nevedou k odhalení a odstranění příčin těchto problémů, ale pouze (v lepším případě) k potrestání viníků a odstraňování následků. Není možné spoléhat se jen na zákony, byť svým způsobem mohou postiženým poskytovat jakousi oporu při řešení jejich problémů, ale je třeba usilovat o změnu hodnot a principů, na kterých je postaven současný bezohledný ekonomický systém profitující ze sociální nerovnosti, kterou sám vytváří. Příkladem poměrně nefunkčního zákonu je rodičovská dovolená. Tento zákon má umožnit otcům více participovat při výchově dětí. Tato možnost je pouze teoretická, protože ženy jsou stále diskriminovány na pracovním trhu, mají nižší platy než muži a proto je logické, že na rodičovskou dovolenou nastoupí žena a ne muž.

Pokud se v médiích hovoří o feminismu je nejčastěji spojován s kultem úspěšných žen. Jedná se o velmi společensky a ekonomicky úspěšné ženy, které jsou buďto bezdětné nebo mají dostatek peněz na zprostředkovanou péči o děti a o domácnost. Jsou pokládány za vzor feminismu, který je společností tolerován jakožto přijatelný a pochopitelný. Tento feminismus dokazuje, že ženy, pokud skutečně chtějí mohou být rovnoprávné. Další odnoží tohoto feminismu "životního stylu" jsou elitní dámské politické kluby manželek "významných" českých politiků. S tímto pojetím "feminismu" se nejen neztotožňujeme, ale považujeme to přímo za zaměňování pojmů: elitářství v rámci patriarchálního systému za feminismus prosazující rovná práva pro všechny. Feminismus pro nás neznamená získat co nejvyšší funkci a prestiž, ale žít svůj život plnohodnotně a sama za sebe si rozhodovat a přijímat i všechny důsledky.Zatímco významnou snahou liberálního feminismu je prosazovat co nejvíce žen do vedoucích pozicí ve všech oblastech společenského a ekonomického života, našim cílem je odstraňovat hierarchii jako takovou. Privilegia jsou nespravedlivá, nejen pokud jsou v rukou mužů, ale také pokud je využívají ženy.

Mezi muži a ženami samozřejmě existují rozdíly,ale nesmí být základem k jakékoliv diskriminaci a podceňování jakéhokoliv pohlaví.

I přes veškerou kritiku současné strategie nevládních organizací si uvědomujeme i kladnou stránku jejich působení. Jejich práce, především v sociální sféře (azylové domy, práce s obětmi domácího násilí či obchodu se ženami), je v současnosti bohužel nenahraditelná, protože je velmi nízká solidarita mezi lidmi a neexistuje téměř žádná spolupráce na úrovni komunit (např. v okrajových částech Limy se ženy ve velmi špatné sociální situaci daly dohromady, zorganizovaly společnou jídelnu a podílejí se na zkrášlování životního prostředí). Boj za práva žen je jediným pojítkem všech proudů feminismu, ale liší se cíly a také prostředky, kterých používají k jejich dosahování.

Mezinárodní den žen (8. březen) nelze považovat za komunistický svátek. Po roce 1989 se jako jeho náhrada začal slavit Den matek, tento den však 8. březen nemůže zastoupit. Tento den byl bolševiky pouze zneužit pro jejich vlastní účely. Ve vědomí veřejnosti však tento svátek přetrvává jako oslava komunistické ideologie (ve stejné situaci se nachází také tradice 1. máje). Proto považujeme za důležité zmínit také historii tohoto svátku.

Tradice začala poslední únorovou neděli v roce 1908 ve Spojených státech, kdy ženy zorganizovaly první Den žen a demonstrovaly za svá politická a ekonomická práva. V roce 1910 na mezinárodní ženské konferenci v Kodani bylo rozhodnuto, že bude určen jeden den, jehož cílem bude oslava hnutí za ženská práva. Nebylo však stále určeno pevné datum.

Jako reakce na rozhodnutí v Kodani byl 19. března 1911 tento den oslavován v Rakousku, Dánsku, Německu a Švýcarsku, kde se veřejných shromáždění zúčastnilo více než 1 milion žen a mužů. Požadovali nejen volební právo, ale také právo na práci a konec diskriminace na pracovním trhu. Ani ne týden po těchto událostech (25. března) došlo v centru New Yorku k požáru, při kterém zahynulo více než 140 pracujících dívek, převážně italských a židovských imigrantek, z důvodu nedostatečného počtu únikových cest. Tato událost způsobila velký rozruch a upozornila na zcela nevyhovující pracovní podmínky a na využívání žen (ale nejen jich) jako levné pracovní síly.

Datum 8. března bylo nakonec vybráno na památku ženských nepokojů proti válce a bídě v Petrohradě v roce 1917, které posléze přerostly v únorovou revoluci a abdikaci cara. Prozatímní vláda, která poté nastoupila, zaručila ženám volební právo (1917) a přiznala jim i další práva: právo na potrat, na rozvod. Byly zakládány ženské kluby a v armádě vznikl ženský oddíl známý jako ženský prapor smrti.. Později však, když se k moci dostali bolševici, byla postupně většina těchto práv ženám odebrána.

Slovníček:

• Gender: tento pojem zahrnuje především sociálně a společensky podmíněné rozdíly, očekávání, předsudky a specifika v postavení mužů a žen.
• Pohlaví: používá se, pokud chceme hovořit o základních fyziologických rozdílech mezi muži a ženami. Je to především kategorie biologická.
• Feminismus: pojmenování hnutí, které vychází z přesvědčení o nevýhodném postavení žen ve společnosti. Je správné hovořit spíše o feminismech než o feminismu.
• Španělská revoluce (1936-1939): odpověď pracujících na fašistický puč a jejich boj za spravedlivou společnost.
• Francouzská revoluce (1789-1794): nejrozsáhlejší revoluce, vyvolaná komplexní krizí absolutistického feudálního systému ve Francii. V průběhu revoluce byly vyhlášena lidská a občanská práva. Některá z nich byla po revoluci opět zrušena.
• Transparentnost: průhlednost rozhodovacího systému, financování a dalších součástí organizace či instituce.