Feministická Skupina
8. března

Recenze na knihu Ann Oakley : Pohlaví, gender a společnost od paní Melichové, uveřejněná v MF Dnes 11.dubna 2001, ve mně vzbuzuje pocit, že autorka nejenže nepochopila, o čem tematizování z aspektu gender je, ale už předem k samotné možnosti takovéhoto nahlížení na společnost a vztahy v ní zaujala negativní postoj. Ano, teorie gender studují sociální role mužů a žen ve společnosti. Dále bych však s autorkou nesouhlasila v poněkud zjednodušeném a v této souvislosti snad záměrně negativně zabarveném vyjádření o obsahu slova gender v úvodu článku. To, že slovo gender znamená "nepřirozenou", kulturně a společensky podmíněnou nadstavbu, která přičítá mužům a ženám rozdílné chování, neznamená, že teorie gender popírají jakýkoliv rozdíl mezi muži a ženami. Nikdo zde neusiluje o popřeni biologické rozdílnosti, ale táže se, do jaké míry je rozdílné chování mužů a žen biologicky podmíněno a kde už začíná být ovlivněno kulturně-sociálními vlivy.

Pokud se autorka opravdu alespoň částečně s teoriemi gender seznámila, potom mi není jasné, proč nadále čtenářům předsouvá, že veškeré snažení lidí zabývajících se studiemi gender je dokázat, že ženy jsou také schopny "řídit bagr". Seznámení s gender teoriemi bez předchozích předsudků by autorce určitě také pomohlo předejít faktu, že si sama bude ve svém článku odporovat.

Na jednu stranu autorka s lítostným povzdechem zmiňuje, jak hluboká je propast mezi člověkem technokratické civilizace a jeho vlastní přirozeností, potřebuje-li ke své ženské nebo mužské identifikaci pracovat s vědeckými informacemi. Autorce tedy přijde ženská nebo mužská identifikace s vlastním pohlavím jako něco přirozeného - biologicky daného, něco, co o ženskosti či mužskosti vypovídá. V zápětí se autorka ztotožňuje s tvrzením, že biologická danost nic o ženskosti či mužskosti nevypovídá a v této souvislosti považuje za zajímavé zjištění, že u kmenů Čambuliů na Nové Quinei se ženy blíží našemu ideálu mužství. Něco na tom asi bude, že ideál ženskosti, tedy vzorec pro identifikaci se ženským pohlavím, je u některých žen "ženský" a u jiných "mužský".

Feminismus podle autorky povolává vědu, aby potlačovala v ženách to ženské. To, co ženství znamená, se však v různých kulturách liší a je to tedy pojem relativní, k čemuž i sama autorka dospěla, aniž by si to uvědomovala. Těžko bude feminismus potlačovat něco, co je relativní tedy obecně nedefinovatelné. Autorka, jak sama říká, je jako žena šťastná "přijetím a dáváním", ústupností těm které miluje, atd. Měla by se tedy ptát, proč právě toto pro ni charakterizuje ženství. Ona však místo toho rozhořčeně obviňuje studia gender, že jí chtějí vnutit sobeckost a tvrdost jako obecnou normu ženskosti. Je to však právě ona, kdo svoje přesvědčení o ženství deklaruje za všeobecnou normu a jedinou pravdu. Studia gender ženství (a mužství) tematizují a ptají se, co to vlastně znamená a proč se zrovna v dané kultuře ustanovilo v té či oné formě.

Autorka dále osočuje Ann Oakley z používání omletého feministického argumenut, že ženy v minulosti nemohly vyniknout v umění či vědě, nebo jim společnost házela klacky pod nohy. Jako protiargument předkládá otázku : Ale copak mnohý muž-tvůrce nemusel překonat tvrdá protivenství, která mu společnost stavěla do cesty? Ano, avšak mužům nebyly "házeny klacky pod nohy" v souvislosti s jejich pohlavím. Pokud muž např. nemohl v 19.stol. studovat na univerzitě, bylo to z důvodů nemajetnosti jeho rodiny, avšak žena i kdyby se s nemajetností vyrovnala, měla studium zakázané přímo zákonem. Možná, kdyby k tvrzeni autorka nepřistupovala jako k omletému feministickému argumentu a alespoň trochu se nad ním zamyslela, přišla by na jeho opodstatněnost sama.

A66